Česká republika prozatím ještě není v situaci, v jaké se nacházela Itálie v letech 1992-1993, kdy se na pranýři ocitl její dosavadní stranicko-politický establishment - jehož velká část se pak ze svého veřejného znemožnění už nevzpamatovala. Politické kataklyzma, charakterizující nedávnou italskou minulost, se však může stát českou budoucností. A to budoucností nepříliš vzdálenou.

V nynějším českém kontextu jsou totiž v postačující míře naplněny výchozí podmínky pro propuknutí politické krize „na italský způsob“, tedy s převahou morálních témat a s dramatickou, spektakulární diskreditací vládních i opozičních politiků jako svou ústřední součástí. Narůstající řada skandálů korupčně-klientelistické povahy svědčí o tom, že úplatkářství, zpronevěra a střet zájmů představují v českém prostředí nikoli nahodilé, ale pozoruhodně rozšířené a systémově zakořeněné jevy.

Zároveň působení důsledků finanční a ekonomické krize snižuje práh snášenlivosti veřejnosti jak vůči korupčnímu jednání, tak vůči neochotě a/nebo neschopnosti politiků a úředníků takovému jednání účinně čelit. Korupce a různé formy drancování veřejných zdrojů se přitom ukazují nejen jako morální, nýbrž též jako ekonomicko-politický problém: jsou totiž stále více vnímány jako faktory významně přispívající k „dluhové krizi“, podlamující konkurenceschopnost ekonomik a ohrožující jejich prosperitu. V tomto kontextu stoupá pravděpodobnost toho, že nastolení otázky odpovědnosti stranicko-politické reprezentace, vztahující se jak k vlastnímu přímému podílu na korupci (například ve formě ilegálního financování stran), tak k toleranci vůči korupci, k jejímu napomáhání a zaštiťování („zametání kauz pod koberec“), povede k otevřené politické krizi italského typu.