Mám za to, že největší strach intelektuálů vystihl kultovní film Donnie Darko. Tam, zhruba uprostřed, se ukazuje film ve filmu, totiž žákům je puštěna motivační skica, ve které nagelovaný Patrick Swayze divákům sděluje, že se "hlavně nesmí bát". Tato "pravda" je podána kýčovitě a banálně, jak jen to jde. Takže co je ten postrach intelektuálů? To, že pravda je banální, přístupná úplně všem ve své prostotě a že jen my máme nějakou potřebu ji sofistikovat, hloubat o ní, dloubat do ní, nalézat ji v mysteriích a náznacích.

Opatrně intelektuálně

Podobně je tomu u podobenství v bibli. Platí jejich nejsnadnější čtení, ale dá se o nich donekonečna disputovat tisíce let znova a pokaždé jinak. Kdosi kdysi řekl, že bible je jako oceán, ve kterém se neutopí žádné nemluvně, ale žádný teolog nikdy v temných hlubinách nenalezne pevné dno. Co když to platí i o prostém poznání života? A tak mám za to, že člověk přeci nemusí být intelektuál, aby pravdu nahlédl. Ba právě naopak, může se mnohdy stát, že právě ti nejučenější trpí propastí přesofistikovanosti, mentálním fachidiotstvím, kdy není vidět očividné. "How can you stand next to the truth, and not see it?" jak U2 zpívají ve své písní No Line on the Horizont.

Jinými slovy, možná svůj život může člověk žít mnohem spořádaněji, morálněji, šťastněji a spokojeněji na základě pár triviálních pouček kombinovaných s texty hitových písniček než jako proškolený expert na Platona, Freuda, Junga, Lacana, Whiteheada atd. Být intelektuál tedy možná není taková výhoda, jak se jeví, ale spíše úděl.

Poznání a (ne)věda

Při všem našem hloubání bychom měli též mít na paměti starobylá varování, která jsou spojena s poznáním. Stejně jako většina statků i poznání má svou cenu a ani v tomto smyslu není žádný oběd zadarmo. Staré legendy totiž vypráví, jak poznání jde na úkor míru, klidu, spočinutí či harmonie. V sumerském Eposu o Gilgamešovi čteme o tom, jak se z divokého (ne)tvora, zvířecího Enkidua, stal člověk, v jednom momentu tohoto procesu "nabyl rozum, ale zvířata od něj utekla". Divoch tedy získává rozum, ale ztrácí harmonii s přírodou - tedy i harmonii se svými přirozenými touhami. Od té doby se stává přirozeně nepřirozeným a nastává problém, jak se vypořádat s diskrepancí mezi tím, co chci (demand), a tím, co mám (supply). Tady zeje velká mezera od dob, kdy se člověk oddělil od zbytku zvířecí říše.