První přímý výběr prezidenta republiky je pro voliče jedinečná příležitost svobodně a důrazně promluvit do velké politiky, pohnout poměry v zemi. A jsou to letos jediné volby. Koho vlastně dnes, zítra a pravděpodobně za čtrnáct dní ve druhém kole volíme?

Důležitou postavu nejvyšší politiky, která sice nemá široké ústavní pravomoci, může však mít dalekosáhlý vliv, který ještě roste v časech politických krizí. Ukázali nám to oba prezidenti samostatného Česka: Václav Havel i Václav Klaus, a více Klaus, využívali pravomoci až na hranu tak, že zásadně ovlivňovali ekonomickou, stranickou i zahraniční politiku. A ve spojení s akcenty veřejného vystupování hlavně atmosféru ve společnosti.

Dobrý prezident

Třetímu českému prezidentu by se nemělo na sklonku jeho mandátu stát, aby ve školních třídách a na obecních úřadech svěšovali jeho portrét ze zdi.

Neměl by společnost rozdělovat, ale spojovat. Měl by působit uměřeně a státnicky, spíš než o politické zápletky by se měl zajímat o atmosféru v zemi a od prvního dne v úřadu usilovat o její vyjasnění.

Odcházející Václav Klaus pojal působení na Hradě jako pokračování své mise v reálné politice. Zaujal vlastní pozici v zahraniční politice, vetoval zákony podle osobního názoru na jejich věcnou podstatu. Útočil na justici, podrýval postavení premiérů.

V tom by měla na Hradě nastat jasná diskontinuita.