Návrh ministerstva zdravotnictví ČR, aby vzdělávání v základní psychosomatické péči bylo zahrnuto do novely vyhlášky o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů (jde o vyhlášku č. 185/2009), vyvolal vlny různých reakcí. Od radostných mezi lidmi, kteří se psychosomatickému přístupu věnují, přes skeptické až po nenávistné. Ty poslední z tábora složeného jak z polovzdělanců, kteří o psychosomatice nevědí vůbec nic, ale všemu rozumí, tak z odborníků, kteří naopak vědí, co tento přístup obnáší a právem se obávají, že je připraví o část zisků. Argumentaci ale mají stejnou: kdo neuspěl ve vědecké práci, věnuje se duchařině. Ideologicky lepším kladivem bývala „reakční pavěda“, ale osmdesátá léta už se – doufejme – nevrátí, ač na ně mnozí s láskou nostalgicky vzpomínají.

Krátce shrnu, co se dnes skrývá pod pojmem psychosomatika - který byl poprvé použit v roce 1818 pro poruchy spánku a během doby nabýval mnoha různých významů.

Takzvaná vědecká medicína (EBM – Evidence based medicine) založená na důkazech vychází filosoficky z Descartova doporučení, aby lékaři nahlíželi na nemocného jako na porouchaný stroj. To bylo vědecky posvěceno Virchowovým axiomem, že nemoc je porucha buněk, tkání a orgánů, z níž se odvíjí poruchy funkce způsobující příznaky. Na základě platonského rozdělení se vědecká medicína intenzivně věnuje tělu, zatímco duše se ocitá zcela mimo oblast jejího zájmu.