Během století škola monopolizovala vzdělávání v moderní společnosti. Díky tomu se podařilo dosáhnout obrovského pokroku v oblasti technologického vývoje, v průmyslu, ale také občanské společnosti, stejně jako došlo k neuvěřitelnému obohacení osobního života. Paradoxně právě to, co stojí za historickými zásluhami školy, ji nyní staví do zorného úhlu zdravé skepse. Zdá se, že jsme to s monopolem školy poněkud přehnali. Vzdělání se míjí s potřebami praxe, děti se ve školách nudí. Proč se to stalo a co s tím?

Návrat přirozeného vzdělávání

Škola, alespoň v našich kulturních podmínkách, dosáhla úplné vlády nad vzděláním, protipólu ke stavu přírodních národů, u nichž vzdělání probíhá výhradně v běžném kontaktu se světem okolo. Ukazuje se přitom, že ani jeden extrém není žádoucí, chceme-li takové vzdělání, které je pro rozvoj současné společnosti optimální. Zatímco v případě přirozeného "vzdělání životem" nutně dochází ke zdlouhavému opakování a ohledávání téhož, co už někdo před námi ohledal a popsal, v případě monopolu školy nad vzděláním dochází k tomu, že vzdělávání probíhá výhradně tak, že se člověk učí jen z toho, co už bylo někdy dříve někým jiným popsáno. Problém současnosti nespočívá v tom, že se vzdělávání nedostává v šíři a intenzitě, v jaké by mělo. To dnešní škola umí dobře. Její současný problém spočívá v omezování přirozeného poznání, ohledávání, zkoušení, prostě získávání vlastních zkušeností, které nejsou předem vymezeny a přežvýkány do poněkud odcizené a zbytečně syntetické podoby.