Právníci: Kdy jsou trafiky korupcí?

Kauza se při vnějším pohledu skrze media zdá velice přitažená za vlasy. Na první pohled mám spíše dojem, že kauza údajných úplatků je kauzou zástupnou.

Osobně se domnívám, že problém rozdělování ekonomických postů politikům je nešvarem, který však dodnes nikdo ani nepojmenoval. Nemyslím si, že je adekvátní jej řešit primárně v rovině trestního práva. Primárně měla přijít debata. Pak třeba zákon, který by ekonomické angažmá politiků omezoval podobně jako u soudců a pak teprve pro ty nejflagrantnější případy snad i trestněprávní konotace.

V tomto případě je tomu naopak, jako první přichází trestněprávní zásah a pak až společnost začne zvažovat zda změnit zaběhnutá pravidla chování? To považuji za naprosté porušení role trestního práva v životě společnosti. Tedy role až toho posledního v řadě a nikoli prioritního ochránce práva.
 
Tento náhlý vstup státního zastupitelství do politiky tedy nepovažuji za šťastný. Z informací, které jsou k dispozici ve sdělovacích prostředcích, není zřejmé že by konstrukce státního zastupitelství o korupci v této věci byla správná.

Musím zdůraznit, že jsem nečetla žádný spis k tomuto případu a navím myslím, že zatím nejsou známy všechny důkazy. Nicméně nesouhlasím s tím, že jde o běžnou věc, která k politice patří. Naopak myslím, že to za určitých okolností může být korupce.

Je nepochybné, že práce poslance je předmětem veřejného zájmu a tudíž mohou být upláceni. Podle Ústavy a slibu, který musí poslanci skládat, jsou povinni vykonávat svůj mandát v zájmu lidu. To znamená, že by jejich jednání nemělo být motivováno osobním prospěchem.

Řeknu to na příkladu úředníka. Pokud ten rozhoduje třeba o nějakém stavebním povolení, musí brát ohledy na fakta a okolnosti například. Pokud dostane úplatek, je motivován nějakou výhodou, jde pak o korupci.

Takto je třeba se dívat i na tenhle případ. Je naprosto klíčové prokázat, jestli ti tři poslanci byli motivováni blahem lidu, nebo nějakým osobním prospěchem.

Tak především nemusí jít o peníze. Úplatek může mít jiné formy. A potom je třeba říct, že hodnota nějaké dozorčí rady se neměří jen výší platu. S různými dozorčími radami a jinými orgány v polostátních firmách je spojen především vliv a ten může být mnohem zajímavější hodnotou pro některé lidi. Rozhoduje se tam o zakázkách a tocích poměrně velkých peněz například.

V tomto případě bude nejpostatnější, jak policie zdokumentuje osobní profit těch obviněných. Jestli byl zisk funkce profitem. Tohle bude hlavní úkol pro každého soudce, kterému se to dostane do rukou.

Dám vám jako příklad Vladimíra Špidlu (26. června 2004 odešel z funkce předsedy ČSSD a 22. listopadu 2004 se stal eurokoisařem - pozn. red.). To, že opustil vedení sociální demokracie a pak se stal eurokomisařem, ještě nemusí být korupcí. Můžeme to kritizovat, ale pokud není doloženo, že se to stalo s motivací nějakého osobního prospěchu, nemáme ani podezření na korupci.

Tady policie zřejmě náhodně při vyšetřování něčeho jiného zjistila, že se tu domlouvá toto přidělování funkcí a je možné, že má dost důkazů, aby se domnívala, že jde o korupci. Faktem je, že v minulých případech nevíme o takových odposleších a podobných důkazech.

A chci také upozornit, že i když náhodou policie nakonec nebude mít dost důkazů, vůbec to neznamená, že nešlo o korupci, že je to, jak říkají politici, tedy normální. Jen by to nebylo prokázané.

Výměna podpory vládě za exekutivní či jiné funkce je podle moderní politologie považována za legitimní a standardní politický prostředek rozpracovaný pod označením office-seeking theory.

Je zřejmé, že jednání popsané v citovaném usnesení o zahájení trestního stíhání není trestným činem a čím dříve to některý z relevantních orgánů konstatuje, tím menší bude částka, kterou bude Česká republika případně platit Bc. Petru Tluchořovi, Bc. Marku Šnajdrovi a Ing. Ivanu Fuksovi za nezákonné trestní stíhání a vazbu. Stálo by rovněž za zamyšlení, zda by stát v případě nutnosti náhrady škody za nezákonné trestní stíhání neměl uplatňovat regresní nárok po konkrétních osobách, které svým nezákonným rozhodnutí či nesprávným úředním postupem takovou škodu způsobily.

Podle mě to vůbec žádná korupce není. Nejen, že je to běžná praxe všude na světě, ale kdyby to bylo trestné, tak by museli stíhat i třeba bývalého předsedu ČSSD Vladimíra Špidlu, který za to, že odešel z čela své strany získal pozici eurokomisaře.

Úplné znění usnesení o zahájení trestního stíhání proti třem bývalým poslancům ODS nebylo zveřejněno, takže vše, co o kauze říkáme a píšeme, jsou zatím jen spekulace.
 
Můj odhad je, že teze o zásahu do mandátu poslance je pro orgány činné v trestním řízení argumentem pro závěr, že došlo k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby. Tento trestný čin je v Trestním zákoníku vymezen tak, že se děje mj. tehdy, kdy "úřední osoba, která v úmyslu ... opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu."

Za této situace orgány činné v trestním řízení pravděpodobně dovozují, že odměnou za placené funkce v orgánech veřejných podniků se tři dotčení poslanci vzdali svých poslaneckých mandátů a vykonávali svou pravomoc v rozporu s čl. 26 Ústavy, podle kterého poslanci "vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy."

Jde o klíčové ústavní ustanovení, které mandát poslance koncipuje jako volný, což koresponduje s tím, že volbou do Poslanecké sněmovny se poslanec stává reprezentantem českého politického národa jako celku a nemůže být tedy ze své funkce odvolán ani do výkonu jeho funkce nesmí nikdo další zasahovat a funkci má poslanec vykonávat pouze v souladu se svým slibem a přesvědčením.

Na druhé straně ale toto pojetí poslaneckého mandátu ani v ČR ani v jiných zemích neznamená, že by se poslanec nemohl své funkce vzdát, to se naopak běžně a logicky děje, a to z mnoha důvodů, třeba proto, aby se poslanci mohli ujmout výkonu jiné veřejné funkce, proto, že se jim nedaří prosadit jejich volební program, anebo prostě proto, aby měli klid od politiky.

Ve všech těchto případech by se přitom při ryze jazykovém výkladu dalo tvrdit, že k rezignaci dochází proto, aby si poslanci opatřili prospěch, což by bylo ale zjevně absurdní.
 
O závěru, že rezignací na poslanecký mandát se poslanec dopustí trestného činu, tak lze podle mě uvažovat pouze v případě, že orgány činné v trestním řízení mimo rozumnou pochybnost prokáží, že poslanec by na svou funkci nebyl rezignoval, kdyby mu nebyla přislíbena a poskytnuta nesporná výhoda, ze které má měřitelný prospěch zejména ve smyslu finančním nebo prestižním a tento prospěch je neoprávněný.

Jde tedy o případ, kdy bude nesporné, že rezignace na poslanecký mandát nebyla věcí svědomí a politického názoru konkrétního poslance, ale přímým výsledkem tlaku, za nímž stojí snaha ovlivnit rozhodování o věcech veřejných v Poslanecké sněmovně.

V opačném případě by hrozila kriminalizace všech případů, kdy se poslanci vzdávají mandátu, a to by bylo jak nesmyslné, tak v rozporu s politickou filozofií, která stojí za moderním konstitucionalismem.

Otázka, zda se na případ tří poslanců vztahuje poslanecká imunita, jak naznačuje jeden z advokátů, se nyní bude muset vypořádat obecný soud a otázka nakonec nejspíš dospěje před Ústavní soud, který se bude muset vyslovit k účelu a rozsahu imunity poslance.
 
Advokátova argumentace není nesmyslná v tom rozsahu, ve kterém podle čl. 27 odst. 1 a 2 Ústavy nelze poslance jednak postihnout za hlasování, jednak trestně stíhat za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně. Otevřená otázka je, zda rezignaci na mandát výměnou za příslib/poskytnutí neoprávněné výhody lze zahrnout pod pojem "projev učiněný v Poslanecké sněmovně", o to se nyní povede právní bitva, jejíž řešení bude nakonec záviset na tom, k jakému výkladu pojmu "projev učiněný v Poslanecké sněmovně" se přikloní právě Ústavní soud.
 
Já osobně bych se opatrně přikláněl k tomu, že rezignaci na mandát za těchto okolností pod pojem projev v Poslanecké sněmovně zahrnout nelze a že pojem projev v Poslanecké sněmovně je třeba vykládat restriktivně a imunitu tedy na rezignaci na mandát za daných okolností (tedy kdy se prokáže, že k rezignaci dochází ne z důvodu svědomí, ale kvůli příslibu/poskytnutí neoprávněné výhody) vztáhnout spíše nelze.

Vycházím z toho, že smyslem ustanovení, která zavádějí trestněprávní imunitu (též tzv. indemnitu, v Británii se jí říká parliamentary privilege a má tradici od roku 1689) poslanců ve vztahu k hlasování a projevům v Poslanecké sněmovně je umožnit, aby se poslanci mohli v Poslanecké sněmovně volně vyjadřovat ke všem projednávaným otázkám a hlasovat o nich v souladu se svým slibem, a tedy zabránit kriminalizaci vystupování a jednání poslanců v Poslanecké sněmovně v souvislosti s výkonem jejich mandátu (jako tomu mohlo být v době absolutistické monarchie nebo v autoritativních systémech), ale nic víc.

Jinak řečeno, pojem "projev učiněný v Poslanecké sněmovně" by měl být vykládán funkčně a restriktivně, a tedy i uplatňování indemnity by mělo být restriktivní.

Bylo by podle mě absurdní vykládat pojem projev v Poslanecké sněmovně široce a vztahovat ho na cokoli jiného, než jsou ústavní a písemné projevy poslanců související s jejich mandátem. Extenzivní výklad pojmu "projev učiněný v Poslanecké sněmovně" by totiž ad absurdum znamenal, že když poslanec zavraždí v Poslanecké sněmovně jiného poslance, např. ideového odpůrce, není za své jednání trestně odpovědný.

Pro to, jaký výklad zvolit, je mimochodem zajímavá analogie s Británií, kde parlamentní systém vznikl a kde se Parlament od roku 1999 kloní k názoru, že parliamentary privilege by neměla být vůbec uplatňována v případech, kde jde o úplatkařství, a to i v případech, kde jde o hlasování a projevy v Parlamentu.

Neznám všechny detaily tohoto případu, ale vím, že velmi podobný se stal v Novém Jižním Walesu v Austrálii na začátku 90. let. Tamější premiér měl velmi těsnou většinu v parlamentu a přiměl jednoho poslance k rezignaci, když mu nabídl dobrou práci ve veřejné sféře. A všechny tyto diskuse se tam tehdy odehrály.

Špatnou zprávou je, že lidé se neshodli na žádném konsenzu. Pro některé je to jednoznačně způsob, jakým se dělá politika. Podle jiných je politika o morálce a etice, o tom, udělat správnou věc. Ti říkají, že z morálního hlediska toto jednání neobstojí a je korupcí.

Premiér Greiner tehdy přednesl známý projev, ve kterém říkal, že pokud je toto úplatkářstvím, tak stejně lze označit spousty jiných dohod v australské politice. A že v takovém případě politika, jak ji známe, nemůže dál fungovat. Vyšetřovací komise uvedla, že to nebylo trestné, ale nemorální. Premiér rezignoval. Ale případ měl ještě dohru, když soud prohlásil, že komise překračovala své pravomoci.

Podle mého názoru by to bylo v Británii v současnosti považováno za velmi problematické. Před třemi lety jsme měli velký skandál s neúměrnými poslaneckými náhradami. Problémem bylo, že to bylo legální, poslanci měli právo to dělat, ale lidé o tom nevěděli. Od té doby se věnuje mnohem větší pozornost tomu, co současní i bývalí poslanci dělají.