Není tak těžké najít pro tenhle pocit jisté pochopení. Česká politika čtvrt století po návratu svobody zažívá největší krizi důvěry. Zasáhla celý politický systém a ti, kteří si myslí, že se jich to netýká, si toho buď jen nevšimli, nebo si to prostě nechtějí připustit.

Tradiční "velké strany" – pokud můžeme po pouhých dvou dekádách o čemsi jako "tradici" mluvit – už v minulých sněmovních volbách před třemi lety spadly na svá nejhorší čísla od roku 1996. Dnes může ODS na tehdejších 20 procent, jež se jevila skoro jako katastrofa, nostalgicky vzpomínat.

A sociální demokraté, kteří ještě před rokem optimisticky snili o 35 procentech (což by vzhledem k zisku ODS v roce 2006, rovněž po dvou obdobích v opozici, neměla být nepřekonatelná laťka), si za hranici úspěchu stanovili 30 procent. A patrně to myslí vážně.


"Své" jisté mají letos jako obvykle jen komunisté, kterým sice Miloš Zeman v roce 1990 prognózoval brzký zánik, jenže teď mohou zcela vážně vyhlížet svůj nejlepší volební výsledek v systému, který nenávidí a sami by ho nikdy nepřipustili. (Jen pro připomenutí: zatím nejlépe dopadli komunisté v roce 2002, kdy je opoziční smlouva a nejnižší volební účast po roce 1990 obdarovala 18,5 procenta hlasů.)

Tohle rozhodně nemá být text, který by chtěl varovat před rudým nebezpečím, za což by si autor jistě vysloužil nálepku "primitivního antikomunisty". Je to jen připomínka: když nepůjdete k volbám vy, někdo jiný to rád udělá. "Nevolit" je samozřejmě legitimní občanský postoj, bohužel ten nejméně produktivní.