Vyberte si jednu z následujících dvou možností. První je, že dostanete jeden milion korun. Druhá je, že pokud při hodu mincí padne „panna“, tak dostanete dva miliony sto tisíc, kdežto pokud padne „orel“, tak nedostanete nic.

Jestli berete první variantu, tak jste jako drtivá většina populace „rizikově averzní“. Lidově řečeno, preferujete jistotu před nejistotou, stabilitu před nestabilitou, předvídatelnost před chaosem. Jste dokonce ochotni za snížení rizika a potlačení důsledků eventuálních nežádoucích událostí zaplatit. Říká se tomu pojištění. Při vyřčení tohoto termínu se většině lidí vybaví pojišťovák v obleku s kravatou a také pojistná smlouva se spoustou nesrozumitelných slov a malých záludných písmenek.

Ekonomix Jana Libicha

Mnoho lidí kritizuje ekonomii za odtržení od skutečného světa, za budování nerealistických modelů. V této rubrice se pokouším ukázat, že akademický výzkum může být velmi užitečný pro celou společnost, a to nejen rozhodování politiků a aplikovaných ekonomů, ale také ostatních občanů. Mým cílem je psát tak, aby i složité problémy byly pochopitelné pro každého čtenáře a zároveň zábavné. Budu přinášet různorodá zjištění ekonomického výzkumu, vysvětlovat jejich souvislost s reálnou ekonomikou, a předestírat, jak mohou mít pozitivní vliv na život každého z nás.

Rubriku Ekonomix najdete ZDE

Málokdo si však uvědomuje, že pojištění našich rizik nemusí být jen záležitostí komerční pojišťovny. Stát také sehrává roli pojistitele skrze různé své programy, na které si daňoví poplatníci přispívají. Jde např. o veřejnou zdravotní péči, která minimalizuje riziko, že při úraze či nemoci zůstanete na holičkách. Podobnou funkci má sociální pomoc znevýhodněným občanům či podpora v nezaměstnanosti, protože také snižují zdravotní a pracovní rizika. Dále je tady státní penzijní systém, jenž vás (pokud věříte, že nezkrachuje) pojišťuje před „rizikem“ dlouhověkosti. Státní garance vkladů v bankách zase slouží jako pojištění úspor občanů.

Nechci dotaci, ale půjčku - zaplatím, až vydělám

O každém z těchto opatření bylo již mnoho napsáno a názory na jejich potřebnost se různí. Záměrem tohoto článku není tato jednotlivá opatření hodnotit. Předkládá v tomto povolebním období k posouzení možnost, že by se role státu ještě více týkala pojištění rizik občanů v různých oblastech a odchýlila se od své nynější hlavní role jakéhosi štědrého mecenáše či spíše „dojné krávy“.

V současné době poskytuje stát nepřeberné množství různých dotací a transferů firmám a jednotlivcům. Tyto jsou nevratné. Například bezplatné vysoké školství, dotace zemědělcům a exportérům, finanční pomoc při záplavách, dotace do sportu a umění či rodičovský příspěvek. Co takhle z těchto plateb udělat půjčky? Než se začnete rozčilovat, že by stát jen tahal z lidí další peníze, tak dodejme jednu klíčovou informaci (kromě toho, že by se proporcionálně mohly snížit daně). Tyto půjčky by musely být splaceny státu pouze v případě, že se situace jejich obdržitele zlepší a jeho příjem či zisk přesáhne jistou (předem stanovenou) hranici. Říká se jim odborně „příjmově-závislé půjčky“ (income contingent loans).

Uveďme si pár příkladů. Jistý fotbalový klub dostane ve svízelné finanční situaci dotaci od státu (nebo od města). Ale ve smlouvě může být jednoduše zakotveno, že pokud by zisk v budoucnosti překročil částku X (například při postupu do ligy mistrů), tak klub dotaci vrátí i s jistým nízkým úrokem. Podobně by tomu mohlo být s financováním uměleckých projektů. Stát by nedal na film nevratnou dotaci, ale půjčku splatnou v případě, že je film komerčně úspěšný. To samé i exportérům, zemědělcům či krachujícím firmám, které chce stát z nějakého důvodu podpořit či zachránit. Neříkám, že by to měl dělat ve větší míře, jen tvrdím, že když už to dělá, tak lepší než dávat nevratné dotace je poskytovat půjčky splatné při dosažení předem stanoveného zisku.

Proč a jak dávat půjčky na vysokoškolské studium?

Ve světě nejrozšířenější aplikací systému příjmově-závislých půjček jsou platby školného na vysokých školách. Pionýrem byla v tomto ohledu Austrálie, kde se tento systém v roce 1989 zrodil. Díky svým výhodám byl posléze převzat např. na Novém Zélandu, ve Švédsku, v Británii, v Thajsku, v Maďarsku, v Nizozemí, v Jižní Koreji či v Jihoafrické republice.

Tento systém by pomohl odstranit mnoho problémů v Česku, kde je terciární vzdělání pro studenty zadarmo (proto byl již v minulosti u nás odborníky navrhován, viz např. Daniel Münich zde). Předně, současný systém trpí nedostatečným financováním vysokých škol, které jsou takřka úplně závislé na vládních rozpočtech. Ty jsou přitom v současné době ve špatném stavu a ten se bude s velkou pravděpodobností nadále zhoršovat s trendem stárnoucí populace. Dále je skutečností, že vzhledem k limitovanému množství dostupných míst nyní existuje omezený přístup ke vzdělání, často u uchazečů z nižších socio-ekonomických vrstev (např. ještě v roce 1999 55 % uchazečů o vysokoškolské studium nebylo schopno najít místo v žádném programu). „Bezplatné” vzdělání též dostatečně nemotivuje k intenzivnímu studiu, a řada studentů tak dokončuje svá studia později, než by bylo vhodné, popřípadě se hlásí na vysokou školu, aniž by to bylo pro ně to správné rozhodnutí (pro dokreslení, více než 60 % českých maturantů nyní nastoupí na vysokou školu, což je podstatný nárůst oproti začátku devadesátých let, kdy to bylo 10 %). Nedostatečná motivace spolu s nedostatečnými finančními prostředky pak vedou k poklesu kvality vzdělávání.

A nezatíží splácení půjček absolventy v přehnané míře? Nikoliv, a to ze tří důvodů. Zaprvé, odložené školné může být nižší než skutečné náklady, tzn. stát může stále v určité míře dotovat vysokoškolské studium. Zadruhé, stát ve své roli pojistitele nevyžaduje splácení pro absolventy s podprůměrným příjmem. Jinak řečeno, školné neplatí student, ale solidně vydělávající absolvent. Za třetí, pro ty s (nad)průměrným příjmem mohou být splátky nastaveny velmi citlivě. Například v Austrálii absolventi s lehce nadprůměrnými příjmy splácí 4 % z platu a toto procento se postupně zvyšuje až na 8 %, což platí ti s velmi vysokým platem.

Následující graf ukazuje příjmový profil absolventa bakalářského studia splácejícího studentskou půjčku, kde plná čára vyjadřuje jeho hrubý příjem a přerušovaná jeho příjem po splátce. Je zřejmé, že splácení studentské půjčky je z pohledu absolventa „takřka neznatelné” a nepředstavuje žádnou výraznější překážku při jeho investičním rozhodování (např. o koupi domu).

obrA zek1

Pro srovnání zmiňme, že finanční přínos vysokoškolského studia je velký, například pro Austrálii studie uvádějí, že každý rok bakalářského studia zvedá v průměru příjmy absolventa o 15 %. Situace pro Česko je znázorněna v následujícím grafu pocházejícího od Daniela Münicha s použitím informačního systému o výdělku ISPV. Ukazuje, že průměrný celoživotní výdělek absolventa vysoké školy je o více než 4,5 milionu korun vyšší než průměr u člověka se středoškolským vzděláním. A z toho školné „spolkne“ jen malý zlomek, dokonce i v porovnání s výdělkem, o který student přichází tím, že studuje a nepracuje.

obrA zek2

Možná se divíte, proč by půjčky na studium měly být nabízeny státem. Nebylo by lepší, kdyby je poskytovaly soukromé pojišťovny či banky (případně se státní garancí)? Mnoho studií hodnotící zkušenosti zemí ukazuje, že odpověď je záporná. Státní systém má několik důležitých výhod. Zaprvé, protože to dělá „ve velkém“, tak může lépe riziko pojistit než komerční finanční instituce. Zadruhé, pokud je systém správně implementován, tak jeho náklady jsou mnohem menší než v privátním sektoru. Je to proto, že může využít existující infrastrukturu, například daňovou správu pro monitorování příjmu a výběr poplatků. Data ukazují, že náklady na výběr daní a transfery jsou v zemích OECD řádově jedno procento příjmů, kdežto u privátního pojištění náklady spolknou řádově třetinu všech příjmů (viz následující dva grafy).

obrA zek 3 obrA zek4

Jaká je správná role státu v ekonomice?

V diskusích o roli státu v ekonomice se většinou potkávají dva nesmiřitelné tábory. Jeden se domnívá, že by stát měl být účasten téměř veškerého ekonomického dění, protože se trhům nedá věřit. Lidé na základě tohoto názoru pak vidí stát jako krávu, kterou je třeba do maxima podojit. Bohužel se málokdy starají o to, jestli není kráva podvyživená a její mléko dostatečně kvalitní; tedy kdo zaplatí všechny ty slibované vládní výdaje. Druhý tábor tvrdí, že by měl stát dát ruce pryč a do ekonomiky nijak nezasahovat. Podle něj není státní krávy zapotřebí, protože si lidé „mléko“ koupí sami za peníze, které ušetří na nižších daních.

Tento článek se pokusil vysvětlit, proč bychom měli v diskusích o roli státu zvažovat i třetí možnost – stát jako manažer rizika. Stát je viděn jako rozumný hospodář, který chápe, že krávy musí mít dlouhodobě adekvátní přísun potravy. Hospodář, který ví, že musí myslet na horší časy. Zde popsaný systém příjmově-závislých půjček přináší do státní pokladny více peněz, a tudíž tuto adekvátní potravu zajišťuje mnohem lépe než současný systém nevratných dotací. Tím umožňuje rozšířit finanční asistenci více subjektům než doposud, a je proto spravedlivější – také proto, že ti úspěšnější z nich přispějí zpět do systému svým dílem. V neposlední řadě tento eliminuje zvrácené pobídky (např. notorických studentů), a proto přispívá ke zlepšení kvality v mnoha oblastech i ke snížení korupce.

Doufám, že si v povolebním období na diskusi o příjmově-závislých půjčkách najdeme - při našem usilovném dojení podvyživené státní kasy - čas.