Není důvod dívat se na USA z pohledu obchodních a investičních příležitostí jinak, než na ostatní země.

Jednoznačnou výhodou jsou institucionální faktory: právní stát, fungující administrativa na federální i lokální úrovni. Zároveň USA představují velkou, stabilní a přesto poměrně dynamickou ekonomiku. Inflace je pod kontrolou, deflace nehrozí. Schodek běžného účtu se drží pod třemi procenty HDP. Snad jen veřejné finance si zaslouží povytažené obočí. Veřejný dluh překročil hranici 100 procent HDP (resp. 120 procent HDP, započítáme-li penzijní závazky) a měl by dále stoupat. Dlouhodobé tempo růstu se pohybuje mezi 2,0-2,5 procenty, zatímco v eurozóně je to zhruba o jeden procentní bod méně. Rozvíjející se ekonomiky sice nabízí znatelně vyšší tempa růstu, ovšem při podstatně větším riziku.

Mezi nevýhody patří zejména vysoké zdanění. Sazba zdanění firemních zisků 35 procent je nejvyšší mezi zeměmi OECD. Kvůli vysokým daním hledají americké firmy způsoby, jak se jim vyhnout, ať již změnou dominicilu nebo využitím nástrojů jako je transfer pricing. V potaz je také nutné vzít, že pracovní síla v USA nepatří mezi nejlevnější. Z pohledu obchodních příležitostí je potřeba myslet také na transakční náklady a vysoce konkurenční prostředí na trzích v USA.

Nicméně informací o ekonomice USA a možnostech investic či obchodování si každý dokáže zajistit dostatek. V této oblasti nemusí vláda vynakládat žádné nadstandardní úsilí. Na mapě světa jsou daleko méně transparentní místa.

Na otázku, zda hovořit v případě obchodu namísto Číny a Ruska o Spojených státech, odpovím mluvit s Čínou i s Ruskem a Spojenými státy (stejně jako s EU). Ekonomické cykly mohou být ve zmiňovaných (i nezmiňovaných) státech rozdílné. Rozpomeňme se, jak jsme v období „krize“ v EU po roce 2008 hovořili o přílišné zaměřenosti na Unii (až 85 % exportu) a byla podporována diverzifikace exportu naší země, a to přesně do Ruské federace a jiných východních zemí.

Uvedené příklady současných německých investic nehovoří o tom, že Němci spalují mosty v Rusku i v Číně a ženou se do USA. Skutečnost je taková, že Němci kromě Ruska a jiných zemí investují i v USA. A nyní je k tomu prostě ideální příležitost.

Dle mého názoru ukončovat pozice v Rusku je neprozíravé, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, neobchodování může znamenat přerušení kontaktů a postup k izolaci Moskvy. Zadruhé, proč rušit ty obchodní projekty, které fungují a především vydělávají. Obě varianty mi připadají nestrategické a trochu by mi to připomínalo politické rozhodování o ekonomických záležitostech z doby dávno minulé.

Chování německých firem a investorů je pragmatické. Kancléřka Merkelová a celá německá vláda silně podporují vytvoření zóny volného obchodu mezi EU a USA, kterou vyjednávají obě strany v rámci dohody s názvem Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP). Pokud by došlo k uzavření dohody, bude vytvořen trh s největší kupní silou v rámci celé světové ekonomiky. A takové příležitosti je nutné vyjít vstříc již v předstihu.

Druhým možným vysvětlením je snaha německých firem a investorů využít nižších cen energií a zprostředkovaně tak nižších výrobních nákladů v USA. Díky domácí rostoucí těžbě břidlicových plynů a ropy se do USA vracejí i americké chemické koncerny, které v minulosti převáděly své výrobní kapacity do zahraničí.

Třetí možné vysvětlení pak spočívá ve standardní teorii diversifikace rizika investic. Pokud mají německé firmy a investoři pocit, že jejich investice jak v Rusku z důvodu uvalených sankcí a nestability ruské ekonomiky, tak v eurozóně, v důsledku přetrvávající recese a pesimistickým vyhlídkám na budoucí ekonomický růst, ztrácejí svou výnosnost, hledají alternativní trhy. Kromě trhů zemí BRICS, rychle rostoucích ale potenciálně nestabilních ekonomik ve středním období, se pak jeví alternativa vstupu na trh USA vhodnou strategií diversifikace rizika nejen geografického, ale ve vyjednávané zóně voleného obchodu i přetrvávajícího rizika měnového.

Otázka schopnosti americké ekonomiky obnovit ekonomický růst rychleji než evropská, je pak na samostatnou diskusi, vyžadující hlubší analýzu rozdílů mezi politickým, institucionálním, ale i tržním uspořádání mezi USA a EU.

Vysokého průměrného výnosu z investice lze dosáhnout v podstatě pouze dvěma způsoby. Zaprvé, umíte něco, co ostatní neumí – pak je vysoký výnos odměnou za vaše znalosti a schopnosti. Zadruhé, rozhodnete se investovat s vyšším rizikem – pak je vysoký výnos odměnou za toto riziko.

Nejinak tomu je i na ruském a čínském trhu. Ty se můžou zdát díky vysokému růstovému potenciálu jako atraktivní investiční příležitosti. Ale je třeba rozeznávat, kde jsou vysoké výnosy výsledkem specifických schopností, které české firmy potenciálně mají, a kde to je jen odměna za evidentně vyšší riziko spojené s méně stabilním hospodářským a politickým prostředím.

Jaké mohou být specifické znalosti a schopnosti českých firem, které jim přinesou konkurenční výhodu na východních trzích, ale ne třeba v západní Evropě nebo v USA? Kulturní podobnost v postsovětských zemích? Zkušenosti s post-totalitní byrokracií? Udržování politických známostí z časů komunismu?

Pokud takto využívají své schopnosti soukromé české firmy, tak je to víceméně jejich záležitost a záležitost vlád zemí, ve kterých tyto firmy vyvíjejí své aktivity. Problematičtější však je, když se z oné orientace na východní trhy stává oficiální vládní politika podporovaná pobídkami.

V žádném případě nelze házet všechny firmy do jednoho pytle. Existuje řada úspěšných solidních českých firem podnikajících na ruském, čínském či jiném východním trhu. Když se však například podíváme na úvěrové portfolio České exportní banky (tedy alespoň na veřejně dostupné informace), zejména na strukturu nedobytných pohledávek, neubráníme se dojmu, že ona „státní politika orientace na východní trhy“ do velké míry představuje tunelování veřejných prostředků ve prospěch malé skupiny podnikatelů, jejichž schopnosti spočívají zejména v dobrých kontaktech z komunistické éry.

I kdyby takové problematické obchody neexistovaly, stále nesmíme zapomínat ani na druhý aspekt – tedy že vyšší očekávaný výnos investic na východních trzích je vykoupen i vyšším rizikem. Vládní pobídková politika, která cíleně zvýhodňuje investice českých firem na takových trzích, tak nutně dělá českou ekonomiku méně stabilní. To stále může být celkově výhodné, ale musíme si uvědomit, že tyto vyšší výnosy nejsou zadarmo a že musíme akceptovat také vyšší riziko ztrát.

Proto jsem k jakékoliv vládní politice, která má cíleně pobízet firmy k investicím nebo obchodům v určitých regionech, velmi skeptický. Mnohem lepší bude, když se bude česká ekonomika přirozeně geograficky diverzifikovat. A to platí i v případě zmiňovaných investic v USA – české firmy, které mají co nabídnout, tak dokážou proniknout už dnes (viz například řada českých technologických firem). Neexistují žádná průkazná data, že by další umělé navyšování takových investic pomocí pobídek ze strany české vlády naší ekonomice nějak pomohlo, a proto takové pobídky nemají valný smysl.

USA jsou největší ekonomika na světě podle všech měřítek již dlouho. A ještě dlouho zůstanou. Různé módní vlny jako BRIC nebo frontier markets přicházejí a odcházejí, ale americká ekonomika, americký kapitálový trh a americká vědecko-průmyslová základna stále tvoří nepřemožitelnou trojici.

Důvody americké nadvlády jsou především dva. V první řadě je to školství, které bývá těžce kritizováno, ale z nějakých důvodů stále produkuje nejvíce kvalitních absolventů na světě, především v technických oborech. Americe může v tomto směru konkurovat jen Izrael (který je ovšem mnohem menší) anebo Japonsko (které je ovšem dlouhodobě ochromeno nejapnou fiskální a měnovou politikou trvající desítky let.)

Evropané mají ve zvyku posmívat se Američanům, že nevědí, kde leží Ukrajina (proč by také měli?), ale faktem zůstává, že rozdíl mezi Amerikou a Evropou je rozdíl mezi Google a Quaero; pokud nevíte, co je Quaero, vygooglujte si to.

Dále je to kapitálový trh na všech jeho úrovních. Od „andělského“ kapitálu, který financuje projekty v jejich nejranější fázi, přes private equity až po rozvinutý trh podnikových dluhopisů a akcií. Proč se Amerika dostala z recese, zatímco Evropa je chycena v deflační pasti? Protože Evropa je předlužená. Americké firmy se spoléhají na diverzifikované zdroje financování, kdežto evropské firmy jsou jednostranně zatíženy bankovními úvěry. Evropské ekonomiky stojí s bankovním úvěrem a také s ním padají. Objem bankovních úvěrů v Evropě je násobný ve srovnání s USA. Panuje mýtus, že Amerika je předlužená, ale pokud bereme v úvahu banky, je naopak předlužená Evropa.

Tajemstvím amerického úspěchu je maximální zjednodušení linie „talent – vzdělání – nápad – jeho financování – další rozvoj firmy – famózní úspěch, díra do světa“. Ve většině evropských zemích tato linie připomíná minové pole nebo v lepšímu případě pohádku o kohoutkovi a slepičce. Mladí Evropané proto většinou touží po tom, nechat se zaměstnat, v půl šesté večer si v práci „píchnout“ odchod a mít čistou hlavu.

Ještě dvě věci, na kterých americký úspěch nestojí. Měnová politika Federálního rezervního systému je v nejlepším případě průměrná. Kdyby byla skvělá, Amerika by se byla vyhnula hypoteční krizi. Ta byla způsobena chybnou měnovou politikou, která má zase kořeny v metodicky chybném měření inflace a ve špatně pochopeném Taylorově pravidle. (Je pravda, že americká měnová politika je méně špatná než politika ECB, ale ta je vskutku příliš nízkým standardem pro srovnávání.)

Vysloveně špatná je americká fiskální politika. Na straně příjmů je zde byzantsky komplikovaný daňový systém, který je pokřivený všemi myslitelnými způsoby a který způsobuje škody už jen vysokými náklady na dodržování všech platných zákonů a předpisů. Americké daně z příjmů jsou navíc značně vysoké, zejména podnikové daně. Vyšší daně mají už jen Spojené arabské emiráty (55 procent) a donedávna Čad (dříve 60 procent, nyní „jen“ 40 procent, tedy zhruba stejně, kolik činí průměrná americká sazba daně z podnikových příjmů.)

V tomto směru je Evropě nutno přiznat, že je mnohem lepší. Konkurence různých jurisdikcí nutí evropské státy držet daňové sazby v relativně rozumných hodnotách. Díky konkurenci Evropa v průměru nejnižší podnikové daně ze všech kontinentů.

Výdajová strana americké rozpočtové politiky také není skvělá. Obamova administrativa se sice snaží snižovat schodek, ale jde hodně do „sociálna“, takže financuje takové nesmyslné programy, jakými jsou potravinové kupony pro sociálně slabší rodiny. Počet příjemců vzrostl od roku 2001 o 177 procent—v zemi, kde sociálně slabší trpí mnohem více obezitou než hladem!

Pro Evropu je Amerika samozřejmě obchodní a investiční partner číslo jedna. Tak to je a tak tomu i bude. Kromě toho, od Ameriky se můžeme hodně naučit. Nikoli od Ruska, nikoli od Číny.

A mimochodem, když je k dispozici index Dow Jones, S&P 500 a pro odvážnější NASDAQ, žádné jiné investiční nástroje už vlastně ani nepotřebujete.

Události posledních měsíců konečně vracejí do naší perspektivy reálný obraz světa místo některých zvláštních tradičních snů. Neustále se vracející česká touha být jaksi nikoli pevnou součástí západní civilizace, nýbrž raději mostem mezi civilizacemi, který by nám zajistil mimořádnou úlohu ve světě, se konečně ukazuje být bludem, jímž vždy byla.

Naše firmy se asi začnou chovat podobně jako ty německé, už proto, že značná část naší ekonomiky je s německou svázána. Zřejmě je teď vhodná doba, protože optimistická situace ve Spojených státech k tomu dává příležitost.

Nemělo by však jít jen o konjunkturální posun. Součástí naší civilizace dnes je důraz na fungující právní řád, takže investice a obchod v této části světa jsou téměř z definice méně rizikové než investice do zemí, kde zvůle vládnoucí skupiny stojí efektivně nad právem. Problémem doby, která snad právě končí, je skutečnost, že jsme si nejen my, ale celý západní svět namlouvali, že už tomu tak není. Podléhali jsme kouzlu myšlenky ražené v 90. letech, že totiž ekonomické zákonitosti volného trhu si vynutí respekt k právu; a že je tudíž možno rizika plynoucí ze civilizačních rozdílů ignorovat (a rychle začít vydělávat).

Spravedlivě je nutno konstatovat, že jsme v tomto směru udělali méně chyb než mnozí sousedé. Například jsme se dosti starali od počátku o omezení energetické závislosti země a podobně. I dnes se zdá, že naše ekonomika nebude trpět více rozkladem vztahů s Ruskem, než se děje jiným.

Stát by ovšem měl podporovat naše podnikatele službami všude, kde to je možné. Finanční výhody a záruky by však měly být vyhrazeny situacím, kde je zvláštní státní zájem, nikoli těm, kde trh signalizuje riziko, které z ideologických důvodů nechceme vidět.

Tedy: Hurá do Ameriky.

Hledání nových trhů v souvislosti s evropsko-ruskými sankcemi je určitě na místě. Zaměření na další trhy by se ale nemělo odvíjet pouze od toho, zda příští rok poroste daný trh rychleji než evropský. Je třeba se dívat na dlouhodobé trendy a obecně na strategii diverzifikace exportu. Zároveň nesmíme zůstat stát pouze na jedné noze v podobě společného evropského trhu.

Spojené státy jsou z tohoto pohledu určitě perspektivní nejen v krátkodobém, ale i v dlouhodobém horizontu. Proto ostatně vládní Exportní strategie počítá se zařazením USA mezi 12 prioritních zemí. Z oborů jsou pro nás velmi zajímavé například odvětví energetiky, leteckého průmyslu, ICT nebo zdravotnického vybavení.

Ve Spojených státech můžou být čeští exportéři úspěšní, a po snad zdárném schválení dohody o volném obchodu EU a USA (TTIP) to můžeme být ještě lepší. Za poslední dekádu se do USA vyvezlo české zboží za více než 500 miliard korun. Stát z toho podpořil prostřednictvím exportní pojišťovny EGAP vývoz za přibližně 25 miliard korun, tedy asi 5 procent. Jedná se tedy o trh, na kterém jsou schopni čeští vývozci úspěšně bojovat o zákazníka i bez pomoci státu.

Pro nás bylo extrémně důležité loňské uzavření smlouvy mezi americkou US EXIM bankou o vzájemné spolupráci. Díky této dohodě jsme například mohli pomoci českému výrobci, který dodal letecké motory do amerických práškovacích letadel, která se následně vyvezla do Uruguaye či Brazílie či dva další energetické celky do Izraele. Bez ochoty Američanů by se do těchto obchodů v takto zajímavých zemích Češi nedostali.

Další export z ČR navíc míří do USA nepřímo. Například do Německa putuje zhruba třetina našeho exportu, ale v Německu pak zůstává jen asi 40 procent českého vývozu. Zbytek se buď reexportuje, nebo se stává subdodávkou pro další německý export. Do USA se tak dostává české zboží i prostřednictvím německých vývozců.

Spojené státy jsou tedy určitě atraktivní destinací. Každopádně v honbě za novými trhy bychom neměli opouštět trhy, které jsme již „obsadili“.

Německo obrací kormidlo svého zahraničního obchodu zpět na západ. Žádné překvapení. Sousedé Německa nenabízí dostatečně perspektivní trh. Francie bude ráda, když její ekonomika letos vzroste o pár desetinek a nepoklesne. V Itálii se naopak mírný pokles očekává. Ekonomika Spojených států nabízí více než tříprocentní růstu v příštím roce. Velká Británie taktéž.

Německo si navíc konečně uvědomilo svou energetickou závislost na ruském plynu a musí to napravit prostřednictvím investic do energetického průmyslu doma ale i v USA, kde se nabízí zkapalněný plyn. Ale není to tak, že by Německo z ničeho nic zahodilo vztahy s ostatními partnery a přestalo jim věnovat pozornost. Nemění staré přátele za nové, ale efektivně směřuje síly tam, kde se rýsuje zajímavá příležitost. Jak pragmatické. Tento přístup ho zachránil před vleklou recesí po vypuknutí dluhové krize v eurozóně. Tehdy kormidlo německého zahraničního obchodu se otočilo ze západu (především vnitřního trhu EU) na východ.

Pro Českou republiku by měl být německý přístup k zahraničnímu obchodu vzorem. Už proto, že přes Německo cestuje plno našich dodávek, polotovarů a výrobků na jiné trhy (tzv. reexport). Samotná Česká republika exportuje na americký trh především turbomotory, pneumatiky, trubky, čerpadla, léky,… dohromady za desítky miliard korun ročně. Nejsou to vesměs žádné vyspělé technologie, výrobky s velkou přidanou hodnotou. Americký trh je velmi náročný a uspět na něm můžeme jen se zajímavou nabídkou nejen z pohledu ceny ale i kvality. Bez inovací a přechodem na výrobu s vyšší přidanou hodnotou naše šance na úspěch je malá. Důležitý na americkém trhu je jistě také marketing. Budování jména a důvěry stojí čas. Do té doby hledejme jiné cesty.

Mnozí exportéři to možná uslyší neradi, ale cestu na americký trh nám mohou mimochodem otevřít právě německé firmy. Chyťme Němce za šos a pojďte s nimi do světa!

Trochu by mě překvapilo, kdyby české firmy, jsou-li ještě takové, tajně nesnily o dobývání Ameriky. Nejspíš i hvězdy domácího show-businessu sní, jak jednou zavolá Hollywood. Dokonce i já jsem kdysi – za podpory Světové banky – navštívil Wall Street s cílem u nich prosadit systém zaknihovaných cenných papírů (SCP), který by jim už tehdy vyřešil problémy s anonymními akciemi. Neboli, motivace tu jistě je a docela určitě se to někdy někomu podaří – určitě bych to nevzdával.

Naopak, moje představivost končí ohledně možností českého státu uvedené sny podpořit – pokud bychom měli pro účely dobývání amerických trhů na mysli standardní nástroje jako EGAP, či účasti na Zemanově zájezdu do Bílého domu. V kategorii těch nestandardních nástrojů se ovšem nachází například lobbing za umístění Národohospodářské fakulty v první desítce světových universit, nebo viditelný podíl České republiky na bombardování Damašku.

Takže nám asi nezbývá nic jiného než dál trpělivě zkoušet, kde se dá, tj. všude, kam ještě nedosáhla momentální vlna sankcionování všeho a všech.

Vzhledem k přílišné závislosti českého exportu na trzích EU (cca 80%) by i oni měli usilovat o expanzi na takzvané třetí trhy. Jak se však v poslední době ukazuje na příkladech států v latinské Americe, postsovětském prostoru ale i jihovýchodní Asii, pronikání na tyto trhy je nejen během na dlouhou trať, ale je také často spojené s politicko-bezpečnostními riziky.

Z tohoto důvodu jsou Spojené státy vhodnou alternativou a teritoriem kde se čeští exportéři nemusí podobných jevů tolik obávat. Expanze do USA se sice mnohým z nich může zdát až příliš ambiciózní, ale příklady firem jako Mitas nebo Linet dokazují, že to jde.

Kromě stability politického systému a vymahatelnosti práva české firmy na tamním trhu oceňují i štědrou veřejnou podporu nových zahraničních investic, dostatek rozvojových území, nabídku kvalifikované pracovní síly a v porovnání s EU levnou energii, jejíž ceny v Evropě dnes dramaticky snižují konkurenceschopnost domácích firem.

Rusko nebo Čína nebo Amerika? Jak pro koho. Především je potřeba připomenout, že v řadě případů jde u Němců o přesun výroby z kontinentu s drahými energiemi do země s energií výrazně levnější. Nemluvě o tom, že u těch viditelných přesunů jde většinou o akvizice nebo nové investice kapitálově silných německých koncernů.

Otázka buď-anebo ale neplatí ani pro české firmy, rozhodování ovlivňuje především obor, ve kterém působí. Strojírenské firmy budou logicky hledat spíše trhy, kde si moderní výrobky neumí sami vyrobit, takže soustředění na rozvíjející se trhy je jen logické, zejména pokud tam mají na co historicky navazovat nebo pokud tam skutečně efektivně fungují aktivity státu na podporu exportu. S českými strojírenskými výrobky tak i v budoucnu máme mnohem větší šanci uspět v postsovětském prostoru nebo v Asii než v USA.

Na druhou stranu v USA již dnes působí mnoho úspěšných českých firem z oblasti digitálních technologií. Jen často nejsou tak vidět, mnoho z nich má sice české kořeny, ale na českém trhu nepůsobí…

Každý obor potřebuje jinou a jinam zaměřenou podporu. Proto by i celá státní podpora exportu měla mnohem více přemýšlet nad tím, jak dokázat pomoci jednotlivým oborům a přestat se fascinovaně zaměřovat na několik vybraných zemí, zejména v době tak rychle se měnících rizik. Postupně se to učíme, viz třeba projekt CzechInvestu na podporu IT firem Czech Accelerator. Takže máme na čem stavět, jen je potřeba rozumně investovat naši podporu do oborů, ve kterých máme šanci uspět.