Zdálo by se, že Brazílie si svou světovou mediální slávu a pozornost pro letošní rok vyčerpala pořádáním mistrovství světa ve fotbale. Nicméně z vnitropolitického hlediska se jednalo pouze o předehru pro prezidentské volby, které se v této dvousetmilionové latinskoamerické zemi konají 5. října a rozhodnou o jejím dalším směřování. A právě vrcholící kampaň má takový náboj, jaký by jí mohly nadcházející volby v Čechách se svými poněkud vyčpělými hesly jen závidět.

Původně se předpokládalo poměrně hladké znovuzvolení současné prezidentky Dilmy Rousseffové, a to i přes nepříznivé výsledky brazilské ekonomiky v letošním roce a narůstající nespokojenost středních tříd obyvatel, která se doposud nejsilněji projevila v polovině loňského roku masivními protesty za zvýšení kvality veřejných služeb. Ač má stále největší šance na vítězství, kartami řádně zamíchal nečekaný vstup na scénu kandidátky Mariny Silvaové, která převzala vedení kampaně strany PSB (Partido Socialista Brasileiro – Brazilská socialistická strana) po Eduardu Camposovi, jenž tragicky zahynul při letecké nehodě 13. srpna na předměstí brazilského města Santos.

Poslední oficiálně publikované předvolební prognózy (dle brazilského Institutu Datafolha z 30. 9.) hovoří o náskoku současné prezidentky 14 procentních bodů (39 % hlasů) před druhou Marinou Silvaovou (25 %). Třetím v pořadí je Aécio Neves za středovou PSDB (Partido da Social Democracia Brasileira – Brazilská sociálně-demokratická strana) s 19 %. Pokud žádný kandidát nezíská v prvním kole nadpoloviční většinu platných hlasů, rozhodne 26. října druhé kolo mezi dvěma nejsilnějšími kandidáty z prvního kola. Připomeňme, že Brazilci mají ze zákona povinnost dostavit se k volbám, nicméně je jim vyhrazena možnost nevolit žádného z kandidátů.

 

Úřadující prezidentka má na své straně velmi silné pomocníky, moc a peníze. V boji za své znovuzvolení může použít mocenské páky, kterými disponuje jako šéfka exekutivy. Její levicová strana PT (Partido dos Trabalhadores – Strana pracujících) se tradičně opírá o chudší vrstvy obyvatel, mezi něž rozdělují peníze štědré vládní sociální programy. Jejich nejznámějším symbolem je tzv. Bolsa Família, přímé platby nejchudším rodinám s podmínkou posílání dětí do školy a k očkování. Progres v redukci chudoby za dvanáctileté období vlády strany PT je skutečně jeden z jejích hlavních kreditů, je ovšem k diskusi, zda přímá redistribuční cesta není již v současnosti překonaná (v posledních letech se snižování nerovnosti v rozdělení bohatství měřeno Giniho koeficientem zastavilo) a v souvislosti s vysokým daňovým zatížením, jež brzdí firmy v investicích a vytváření nových pracovních příležitostí, nepůsobí ve svém důsledku kontraproduktivně. Doplnění sociálních transferů programy na zkvalitňování školství, zvyšování odborné kvalifikace pracovníků, zlepšování infrastruktury, snižování byrokratické zátěže a další opatření na podporu produktivity brazilského hospodářství se v této souvislosti jeví jako efektivnější cesta dalšího rozvoje. Na 48 milionů lidí (25 % brazilské populace) bylo v roce 2010 příjemcem peněz z tohoto vládního programu (PDF).

Brazilská ekonomika vstoupila v prvním pololetí letošního roku do recese (dvě čtvrtletí za sebou vykázala pokles HDP vůči předcházejícímu období) a v ekonomice se kumulují výraznější nerovnováhy v čele s narůstající inflací. Tu vláda drží kolem stropní hranice dlouhodobého cílení 6,5 % stále více za použití administrativních zásahů do ekonomiky, jakými jsou dekrety o zamrazení cen hromadné dopravy, energií či paliv, případně intervencemi proti oslabování reálu, které by přineslo zdražení importovaného zboží. Pokud se nepodaří dostat inflaci do přijatelných mezí zejména fiskální přísností a nastolením transparentnosti a větší důvěry ekonomických aktérů v hospodářskou politiku vlády, mohla nekontrolovaná inflace poslat velmi rychle zpět do chudoby miliony lidí, jež doposud profitovali z Bolsa Família. Brazílie zažila v osmdesátých a na počátku devadesátých let období hyperinflace, jež dodnes zůstala noční můrou. Souboj s inflací znamená rovněž nutnost držet ve světovém měřítku neobvykle vysoké úrokové míry (aktuálně je úroková míra brazilské centrální banky na úrovni 11 %), které tlumí soukromé investice a prodražují splátky státního dluhu.

Vláda má rovněž stále větší obtíže udržet v rovnováze státní finance a i zde si ve vzrůstající míře vypomáhá účetními triky. Málo se ví, v jakou studnu zadlužení se proměnila vlajková loď brazilského průmyslu, státem kontrolovaná firma Petrobras. Její dominantní postavení jakožto dodavatele benzinu a nafty pro brazilské automobily je draze vykoupeno, když jí vláda nařízením limituje domácí prodejní ceny paliva, které Petrobras musí nakupovat na mezinárodním trhu za cenu vyšší, s čistou ztrátou ke své tíži. S ohledem na výše uvedené těžkosti je jediným štěstím současné prezidentky Dilmy (Brazilci nazývají své kandidáty familiérně pouze křestním jménem), z jejího pohledu, že se aktuální stagnace ekonomického růstu (doposud) neprojevila na nárůstu nezaměstnanosti. Ta se dlouhodobě drží na velmi nízké úrovni. Masy Brazilců tak v tuto chvíli nevnímají ekonomické obtíže země jako úplně bezprostřední.

Vedle chudších vrstev brazilské populace budou volit Dilmu ve vysoké míře též pracovníci rozsáhlého státního aparátu, kteří mají tak výhodné pracovní podmínky (mimo jiné 30 dní placené dovolené, zajímavý plat, praktickou nemožnost být z práce vyhozen), že získat jakoukoli pozici ve státním sektoru se stalo vysněným zaměstnáním zástupů Brazilců, kteří objíždějí zemi, aby se účastnili příslušných výběrových řízení. To jistě není ideální vizitka dlouhodobě udržitelné hospodářské politiky vlády, která může asociovat zprávy o životním stylu řeckých státních zaměstnanců, jež pronikly na veřejnost v období nedávné krize v eurozóně.

Názory na Facebooku

Logo sociální sítě Facebook.Názorovou rubriku Hospodářských novin najdete také na Facebooku.

Dilma je na druhé straně dlouhodobě terčem kritiky mimo jiné za pořádání megalomanských projektů, jakým bylo letošní MS ve fotbale či nadcházející olympijské hry v Riu v roce 2016. Ty z pohledu Brazilců byly především velkým prostorem pro korupci a obrovským mrháním financí, které by byly tolik potřebné v sektorech zdravotnictví, školství, bezpečnosti či infrastruktury. Možná pak základním problémem úřadující hlavy státu, ač se to z českého pohledu může zdát banální, je její „nesympatičnost“. Pokud jde o emoce, které mají v brazilské kultuře výrazně důležitější místo než je to tomu v Čechách, Dilma propadá. Dlouho se opírala o charisma svého lidem veskrze milovaného předchůdce Luly, který si ji vybral jako svou nástupkyni, když odcházel v r. 2010 po osmi letech z prezidentského postu. I v současné kampani stále vystupuje na její podporu. Zda jeho vlivnost po tolika letech již poněkud nepoklesla, je jedním z velkých otazníků současných voleb.

Jisté je, že pod vedením Dilmy Rousseffové se Brazílie na mezinárodní scéně nebezpečně vychýlila na stranu Venezuely, Bolívie a (ač si to Brazilci neradi připouštějí) Argentiny, což jsou země, jejichž vůdci jsou nejlepším příkladem, jak může politická reprezentace zruinovat sebebohatší země. Stačí se podívat na aktuální ekonomické výsledky Argentiny nebo prázdné regály ve venezuelských obchodech. Naopak státy, které v latinskoamerickém měřítku otevřely své trhy mezinárodní konkurenci, Chile, Mexiko, Kolumbie nebo Peru (dnes volně sdružených v tzv. Pacifické alianci - Alianza del Pacífico), se řadí mezi aktuálně nejdynamičtější ekonomiky regionu. Oba opoziční kandidáti brazilských voleb zmiňují význam větší otevřenosti tamní ekonomiky a dojednávání dohod o volném obchodu na bilaterální úrovni bez ohledu na papírově hezké, avšak v realitě prakticky mrtvé uskupení Mercosur.

Je až symbolické, že v letošním roce, 1. července, uběhlo přesně 20 let od přijetí plánu ekonomických reforem za účelem zkrocení chronické brazilské hyperinflace, tzv. Plano Real. V něm tehdejší prezident Itamar Franco a zejména jeho ministr financí (a krátce na to i jeho nástupce v prezidentské funkci) Fernando Henrique Cardoso připravili Brazílii na novou měnu – brazilský reál a uvedli v praxi tři základní pilíře cenové stability, které si Brazílie uchovala dodnes: inflační cílení, volně pohyblivý měnový kurz a primární přebytek státního rozpočtu (rozumí se bilance rozpočtu bez započtení splátek státního dluhu). Ač dnešní vládní strana PT byla v roce 1994 proti tomuto plánu, prezident Lula pragmaticky a chytře ponechal jeho základy beze změny a svezl své období vlády (2002-2010) na nebývalém boomu brazilské ekonomiky, k němuž přispěla jak vnitřní makroekonomická stabilita, tak i příznivé faktory v mezinárodní ekonomice. Ovšem za vlády Dilmy, jak bylo zmiňováno výše, dostávají všechny tři pilíře nemalé trhliny a stávají se stále více papírovou deklarací než skutečnou politikou. Má-li se obnovit všeobecná důvěra ve skutečné nové „nahození Brazílie na správné koleje“, těžko přijde ze strany současné vládní garnitury.

Nejucelenější ekonomické recepty pro aktuální výzvy brazilské ekonomiky nabízí kandidát Aécio Neves, dříve úspěšný guvernér brazilského státu Minas Gerais, preferovaný zejména podnikatelským sektorem (kromě největších brazilských firem, jež jsou často provázány s vládnoucí stranou a profitují z podpor a subvencí, které jim štědře tečou přes Brazilskou národní rozvojovou banku BNDES). Jeho adept na post ministra financí, Armínio Franga, bývalý guvernér brazilské centrální banky z dob vlády prezidenta Cardosa a zmiňovaného programu „Plano Real“, je silným kritikem netransparentnosti a umělých zásahů současné vlády do ekonomiky. Nabízí jako program mimo jiné zjednodušení brazilského daňového systému, který je vyhlášený svou komplikovaností zejména kvůli dvouúrovňové dani z přidané hodnoty, s odlišnými sazbami podle typu produktu (daň IPI) a také podle brazilského státu (daň ICMS).

Plán Aécia Nevese zaujmout brazilské protestní hlasy, které chtějí změnu, zastínil nástup Mariny Silvaové. Brazilská média opakovaně probírají její životní příběh, a tak každý Brazilec dnes ví, že Marina pochází z chudé rodiny pracující na kaučukových plantážích v nejzapadlejší části brazilského území, amazonském státu Acre. Naučila se číst a psát až v 16 letech, ve 26 však dokázala úspěšně zakončit studia historie. Její zájem na ochraně životního prostředí ji svedl na společnou cestu s Chicem Mendesem, dnes již legendárním brazilským bojovníkem proti kácení deštných pralesů, který byl v roce 1988 v souvislosti se svou činností zavražděn. V jednom ze svých nedávných emotivních projevů před zaplněným náměstím v severobrazilské Fortaleze prohlásila, že kdo v rodině poznal, co je hlad, nemůže nikdy zrušit program Bolsa Família. Tím zaťala sekeru do hlasodárného kmene chudých podporovatelů strany PT. Její dosavadní politická trajektorie byla plná zvratů a často nekompromisních postojů a tak zůstává velkou neznámou, kam by se Brazílie ubírala pod jejím vedením. Její působivý životní příběh a osobní šarm však nechá málokoho nevyhraněného a Marina zcela jistě oslovuje ty, kdož deklarují únavu z politiky a dlouhodobě stabilních politicko-mocenských struktur.

 

Autor je ekonom působící v oblasti zahraničního obchodu s Latinskou Amerikou.

Zbývá vám ještě 0 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se