Možná jako ve hrách Járy Cimrmana se musejí cítit Řekové po vítězství Syrizy: s tím, jak se mění rétorika volebních vítězů, jistě zažívají okamžiky očekávání, následované momenty zklamaní. Mezitím atmosféra v unii houstne s každým dalším nápadem typu splacení řeckých půjček třeba válečnou reparací od Německa.

Možná že není od věci si uvědomit tři skutečnosti, které není snadné zpochybnit:

  1. Opakované volání z Řecka, že staré dohody se nové vlády netýkají, neb má jasný mandát od voličů, otvírají podobný problém jako ten s Putinovým Ruskem. I když zde jde naštěstí „jen“ o peníze, a ne o desítky mrtvých denně.
    Moderní západní společnost stojí na tom, že vlády (nejen) respektují své závazky a právní dokumenty (či státní hranice) zakládají pravidla pro fungování států i lidí.
    Zpochybňování tohoto principu může být pro naši společnost fatální, stejně tak jako snaha dosáhnout změny těchto pravidel či smluv nátlakem či vydíráním. Nebudeme-li ve jménu pragmatismu respektovat pravidla, společně to nepochybně draze zaplatíme. Třeba tím, že budeme místo investic pro „lepší život“ budovat kapacity, které silou budou nahrazovat respekt k právním principům.

     

  2. Řecku se dostává větší podpory, než si Řekové uvědomují. Věřím, i když dokázat to nejde, že bankrot státu typu Řecka byl tou nejnákladnější cestou. Ale dnes tato diskuse postrádá smyslu.
    Platí ovšem, že díky velkorysým podmínkám úvěrů zejména od EU je řecký rozpočet zatížen dnes dluhovou službou dokonce méně než země, jako je Portugalsko, Irsko či Itálie (které se na pomoci Řecku podílejí!). To zjevně ukazuje, že Řekové za těchto podmínek jsou s to dluhy splácet, pokud chtějí. A jedinou otázkou je, za jakých okolností a kdy si „budou moci dovolit“ platit tržní úroky. A mimochodem, délka oficiálních úvěrů tento moment odkládá o dekády, během niž by díky růstu ekonomiky (a fiskální disciplíně) mělo řecké zatížení ještě klesnout.

  3. Řecko neřídí trojka, i když je jistě pohodlné pro Řeky si to myslet. Zjednodušeně řečeno, věřitelé říkají, kolik peněz jsou ochotni Řecku půjčit (což bylo podloženo ekonomickou analýzou) a je na Řecích, aby reformami dosáhli toho, že tyto peníze budou stačit. Syriza jistě má plné právo přijít se svou ekonomickou politikou, ale její předpoklad nemůže být, že ji zaplatí věřitelé vyššími půjčkami a nižší šancí na návratnost. Proto změny řecké vládní politiky musejí možné vyšší výdaje vyvažovat příjmy.

Nejde o žádný konflikt mezi demokratickými hodnotami či suverenitou státu, ale o prosté respektování skutečnosti a svých závazků. Tím, že Syriza „zdědila“ ekonomiku na hraně oživení, je její úkol mnohem snazší než vládnutí na Peloponésu v minulých letech.

Syriza má bezpochyby plné právo rozhodnout o tom, jak bude spravovat zemi. Zatím to vypadá, že její znalost reálné situace „není velká“. Okamžiky rozhodování se ale neúprosně blíží, a ne všichni jsou ochotni dávat Tsiprasovi a spol. mnoho měsíců na to, aby se rozhodl, kudy se vydá.

Detailní pohled na Řecko dnes ukazuje, že obrat hospodářství už nastává a dříve či později z něj bude mít prospěch stále více Řeků. Ovšem žijeme v demokracii a tamní vláda má osud Řecka a odpovědnost za něj plně ve svých rukou.