Je máloco tak zbytečné a nerozumné jako zvýšení rychlosti na vybraných úsecích dálnic a velkých silnic. 172 poslanců o tom hlasovalo, 114 chtělo stopadesátku, 34 bylo proti. Návrh byl přijat.

A tady jsou argumenty, které se poslanci ve své většině rozhodli ignorovat. (Je třeba podotknout, že argumenty pro by bylo možné shrnout do prostinkého “proč ne?”, což ovšem postačilo).

Jak uvedl ministr dopravy Dan Ťok, délky připojovacích a odbočovacích pruhů na dálnicích jsou projektovány na rychlost 120 km/h. Zvýšením rychlosti dělají tedy poslanci vjíždění na dálnice a sjíždění z nich nebezpečnějším.

Moderní země drží rychlost na dálnicích spíše dole. Stotřicítka platí ve většině Evropy, Švýcarsko nebo Španělsko má stodvacítku, Norsko třeba jen stovku. A vysněné Německo také nemá neomezenou rychlost všude, a navíc se postupně omezuje. Přičemž je třeba znovu omlít fakt, že české dálnice se těm německým kvalitou a rozsahem nepřibližují ani ve snu.

Bizarní je argumentace, že se vlastně nic neděje, když se vyšší rychlost povolí jen někde a na vybraných úsecích. Bude se muset častěji dobržďovat a stačí se zeptat jakéhokoli odborníka, případně kohokoli s vyvinutým rozumem, jestli je taková situace spíš bezpečná, nebo nebezpečná.

A jaký je vlastně efekt takové změny? V tak malé zemi s tak malým počtem kilometrů dálnic. “Pokud by se na čtvrtině cesty délky 200 kilometrů jelo o něco rychleji, 140 až 150 km/h, vyšla mi úspora 4 minuty a pár vteřin. Ale adrenalinu by bylo jistě dost,” napsal pro diskusní rubriku on-line vydání Hospodářských novin Fórum HN bývalý viceguvernér a nyní europoslanec Luděk Niedermayer. A má naprostou pravdu. Ušetřit na cestě do Brna pět minut (a ono by to bylo vzhledem k povolení jen na několika úsecích ve skutečnosti jen pár vteřin) je naprosto marginální. Nestojí to za rizika, nebo dokonce za náklady na nové dopravní značení.

Pak je tu fakt, že průměrné stáří osobních aut se v Česku podle Sdružení automobilového průmyslu pohybuje kolem 14 let. Ale poslanci mají jistě vozy novější.

Pozoruhodná je vlastně vůbec starost poslanců o větší rychlost. Je to spíš projev nějaké nevyzrálosti, nějakých nepříliš promyšlených choutek, které bychom u zákonodárců neměli čekat ani tolerovat.

Jen si poslechněme třeba poslance Ivana Adamce z ODS: “A musím tedy říci, že - a možná to bude vůči vám nefér - ale když jezdíte po dálnicích, po těch nově udělaných, například po D11, sáhněte si do svědomí, kdo jedete 130, sáhněte si do něj. Protože ty úseky k tomu přímo svádějí.” To je projev poslance Adamce přímo při schvalování zákona. Ono ho to “přímo svádí”. Jak prostinké a pudové. Ale stačilo to. Poslanci si ve své většině tedy sáhli do svědomí, zasnili se nad představou, jak je síla limuzín zamačkává do sedadel, a ruka pro sto padesátku letěla nahoru.

A když jedna z nejzbytečnějších změn prošla, dokonce to hezky klukovsky ocenili potleskem a hlaholem, což je věc, kterou ve sněmovně po schválení čehokoli jiného, tedy důležitějšího, nevidíte.

Ze stenozáznamu sněmovny:

Poslanec Karel Šidlo: Posledním pozměňovacím návrhem, o kterém budeme hlasovat, je pozměňovací návrh velmi široce komunikovaný v rámci obecné rozpravy dnešního čtení, a to je pozměňovací návrh pod písmenem E, který je veden jako pozměňovací návrh pana poslance Stanjury a týká se zvýšení rychlosti o 20 km i na dálnicích. (Stanovisko garančního výboru je kladné, stanovisko ministra je záporné.)

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Dobře. Zahájil jsem hlasování pořadové číslo 50 a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? Děkuji vám. Hlasování pořadové číslo 50, z přítomných 172 pro 114, proti 34. Návrh byl přijat. (Poslanci tleskají a hlasitě projevují radost.)