Soudě podle debaty o ne/přijímání uprchlíků z destabilizovaných států severní Afriky a Předního východu, rodí se v Česku nové hnutí. Hnutí alibicionistů. Alibi znamená latinsky "někde jinde" – a přesně tam si mnozí Češi přejí vidět lidi utíkající před válkou a bídou. A předhání se ve vymýšlení důvodů, proč nemůžeme příchozím poskytnout útočiště. Často racionálně znějící argumenty podle mého názoru nakonec jen slouží k racionalizaci už předem přijatého postoje; dotyční zde další přistěhovalce zkrátka nechtějí. Protože ale také nechtějí, aby na ně padlo podezření z nehumánnosti, hledají alibi.

Alibicionisté se s oblibou odvolávají na realismus. Sami se sice považují za humanisty, zároveň jsou však přesvědčeni, že "sluníčkářská" otevřená náruč by mohla způsobit více škody než užitku. Nejprve prý musíme pečlivě zvážit všechny potenciální důsledky, a teprve potom – možná – přijmout nějaké běžence.

S tímto údajným realismem mám jeden základní problém. Tzv. realismus notoricky podceňuje reálný dopad (ne)etického rozhodnutí na jedince nebo společnost. Tak jednoduché, že prostě tváří v tvář lidem v nouzi přeslechneme morální apely a výměnou za to si ušetříme náklady a starosti, které by s přijetím uprchlíků byly spjaté, to není.

Neschopnost jednat eticky a neochota zaplatit za správné rozhodnutí určitými výdaji a starostmi mají korumpující dopad; přenášejí se dál, reprodukují samy sebe a tím oslabují charakter. Měřitelný zisk tak může být na konci překryt neměřitelnou, ale podstatnější ztrátou.

Pokusím se nyní přednést některé oblíbené "realistické" argumenty a realisticky na ně odpovědět.

Kanárci v dole

První argument, který chci zmínit, je podle mne nejzávažnější a beru ho jako důležitý podnět pro debatu. Ale jinou – totiž debatu o samotné konstrukci evropského soustátí. Jde o námitku, že rozhodování o přijímání uprchlíků by mělo být v gesci jednotlivých států unie. Ačkoli s touto námitkou nesouhlasím, protože naše suverenita je už dávno sdíleného, nikoli výlučného charakteru, jsem ochoten na ni pracovně přistoupit. Odmítněme tedy kvóty. Na podstatě problému se tím ale nic nemění. Jestli se nám nelíbí, že nám přijetí uprchlíků někdo diktuje, přijměme je dobrovolně. Měli jsme to ostatně už dávno udělat.

Další argument zaznívá často od některých levicově smýšlejících debatérů a zní, že sociální stát je dimenzován na určité množství potřebných, vlna běženců by jej neúnosně zatížila a vedla k jeho zhroucení. Ve jménu solidarity tedy musíme uprchlíky poslat pryč... Jenže hranice ufinancovatelnosti sociálního státu má nesporně jistou pružnost a spíš než na míře přistěhovalectví, dané aktuální geopolitickou situací, závisí na dlouhodobých systémových faktorech, jako je výběr daní a míra nezaměstnanosti. A to jsou faktory ovlivnitelné strategickými politickými rozhodnutími, zejména ve vztahu k sociálně ekonomickým nerovnostem. Levičák, který vyvolává dojem, že hranice udržitelnosti sociálního státu je nějaké objektivně dané a technokraticky změřitelné definitivum, přistupuje na depolitizující pohled pravice a podřezává si sám pod sebou větev.

Navíc, v případě České republiky se bavíme o zemi, která díky nízké natalitě o obyvatele spíš přichází, než že by jich přibývalo. Na takovouto situaci sociální stát dimenzován je? Z pragmatických důvodů (předvídatelnost výdajů státní pokladny) si jistě nějakou hranici udržitelné míry přistěhovalectví stanovit musíme. Pojďme ji ale stanovit třeba právě s ohledem na platné prognózy vývoje přirozené natality (vždycky to samozřejmě můžeme přizpůsobit). To nám umožní přijímat více uprchlíků než dnes a přitom se nestrachovat, jestli si je můžeme dovolit.

Každopádně mi jako realistické připadá říct: Ano, chceme uprchlíky, pojďme nyní zhodnotit naše kapacity, určit nějaké číslo a hledat cesty k navýšení těch kapacit; ne říct: beztak jim všem nepomůžeme, tak neberme ani jednoho. To není realismus, to je cynismus.

Nemluvě o tom, že "řešení" spočívající ve vybudování pevnosti Evropa a upřednostňující boj proti pašeráckým mafiím nemusí být automaticky levnější.

Jistě se vynoří také námitka: a co když se je nepodaří integrovat? V této věci je na prvním místě třeba připomenout, že integrace je něco, co se týká nejenom cizinců. Integrace je ve skutečnosti proces, kterým neustále prochází každá společnost ve vztahu ke všem svým obyvatelům.

Selhávající integrace se nejdříve začne projevovat na těch nejslabších, což jsou v řadě případů samozřejmě přistěhovalci, vnímaní jako odlišní. Hledat vinu primárně v nich je ale jako obviňovat kanárka v dole za to, že sebou zmítá, když se do šachet dere plyn. A myslet si, že za ten plyn mohou ti kanárci, a když se jich zbavíme, problém zmizí.

Po roce 1989 se tady snažíme budovat otevřenou společnost, v které by kulturní rozmanitost měla být jedním z klíčových znaků svobody. Přicházení těch, kdo jsou odlišní, je třeba vnímat jako příležitost. Například příležitost zapojit do integrace muslimských uprchlíků již integrované české muslimy a připsat jim tak jinou roli, než jakou se jim snaží vnutit neorasistická iniciativa IvČRN. Realista zná rizika integrace a přemýšlí, jak jim předcházet. Cynik je prostě použije jako alibi.

Mladí bojeschopní muži...

Obzvlášť pozoruhodné jsou argumenty, které uprchlíky posílají pryč pro jejich vlastní dobro, případně pro dobro jejich vlastních zemí. Kvóty prý neřeší příčinu problémů. To je samozřejmě pravda, neřeší. Jenže ani nemají. Kvóty mají pomoci určitému množství konkrétních lidí teď a tady, ne zařídit, že se situace v selhávajících státech uklidní.

Na to je třeba jiných nástrojů. Přijímání židů emigrujících z nacistického Německa (v době, kdy je "pouze" vyhazovali ze zaměstnání a kaváren a rabovali jim obchody) také "neřešilo příčiny problému". Jenže kdyby byli migranti s tímto zdůvodněním posláni zpátky, patrně by vyletěli komínem.

Vůbec největší perlou "realistické" argumentace je tvrzení, že přistěhovalci jsou především mladí bojeschopní muži, kteří by mohli ve své zemi bojovat proti islamistům, a místo toho utíkají. Pomiňme, že zdůrazňování údajné převahy bojeschopných mužů mezi uprchlíky vyhovuje především těm, kdo s odkazem na tuto skutečnost vyzývají k obraně árijské Evropy. Pomiňme, že místo termínu bojeschopní muži by se také dalo hovořit o lidech v produktivním věku a samotná volba termínu prozrazuje určité nastavení mysli. Vůbec nejzajímavější je totiž na celém argumentu předpoklad, že pokud ony mladé zdatné muže pošleme zpátky, půjdou bojovat proti Boko Haram a spol., čímž se přispěje k onomu řešení příčin.

Selhávajícím státům tedy pomůžeme tak, že jim budeme posílat desítky tisíc bezprizorních lidí, kteří všechno, co měli, utratili za vysoce riskantní cestu. "Mladí bojeschopní muži" se tak ocitnou v situaci, kdy jedna z mála dostupných cest, jak se vyhnout hladu, bude nechat se najmout do nějaké armády, kde jim dají aspoň najíst.

Možná to bude armáda bojující proti nějaké místní mutaci al-Káidy. A možná taky ne. Možná to naopak bude nějaká apokalyptická organizace, jejíž vypjatě protizápadní rétorika bude zcela konvenovat těm, kdo právě prodělali nezapomenutelnou zkušenost s civilizačně nadřazenou bílou Evropou...

Tohle všechno jsou každopádně jenom spekulace. Každá podobná situace je natolik složitá, že nemá smysl usilovat nejprve o její dostatečné objektivní poznání, na základě kterého bychom se mohli zodpovědně rozhodnout. Důsledky nejsou nikdy dostatečně předvídatelné a k rozhodnutí by tak nikdy nedošlo. V takové situaci se prostě musíme rozhodnout podle svědomí. A teprve poté má smysl realisticky zvažovat rizika a přijímat protiopatření, diskutovat o kvótách a podobně.

Žijeme v jednom společném světě. Někteří Češi si ale zřejmě myslí, že žijí někde jinde.