Stalo se asi, jak se muselo stát – anebo nemuselo? Návštěva německé kancléřky Angely Merkelové, vůdčí a zřejmě v současnosti jediné spojující osobnosti politické Evropy, ukázala podivné české trojvládí. Dělo se tak nejen formálně – program premiéra Sobotky, sólo setkání s prezidentem Zemanem, privátní večeře s ministrem Babišem –, nýbrž i obsahově. Prezident Miloš Zeman odmítal vše, co naopak přijímal premiér Sobotka, a vicepremiér Babiš, který už dříve veřejně kritizoval Merkelovou za to, že způsobila migrační krizi, si nechal své myšlenky o Evropě a roli Česka v ní raději pro sebe.
Každopádně po odjezdu Angely Merkelové víme, že vláda není nijak jednotná a je vnitřně roztržená, protože mocenské ambice Andreje Babiše jdou už tak daleko, že potřebuje mít své snobské selfie (snobistická rovina veřejného působení Andreje Babiše v politice by stála za větší pozornost a rozbor) s nejvyššími politickými hlavami světa, přičemž kope do holeně premiéra, který se snaží být korektně diplomatický. Prezident Zeman si dál jede svůj samostatný sólo program a je mu úplně jedno, že Česká republika vypadá navenek jako politické sdružení amatérů, kteří se nemohou ani dohodnout, kdo co má na starosti a jak se budou vztahovat k zahraničí.
A tak jediné, na čem se česká vládnoucí politika dnes opravdu ve vztahu k Evropě shodne, je odmítání imigračních kvót a spolupodílu na řešení migrační krize. Ostatně to je přesně to, co se vešlo do titulků novin, což nebylo jen tím, že nic jiného novináři při návštěvě Angely Merkelové najít nemohli, ale hlavně tím, že nic jiného nebylo.
Ještě na začátku působení vlády Bohuslava Sobotky se zdálo, že Česko bude mít konečně jeden čitelný a srozumitelný obraz v cizině. Že se po časech rozklížené zahraniční politiky, kdy si prezident jede na jedné a vláda na druhé koleji, konečně dočkáme něčeho společného, i společně vyjevovaného. Prezident Zeman hlásal svou proevropskost, vztyčil na Hradě vlajku EU, kýval na vládní iniciativy směrem k Bruselu. Pak ale došlo k „solitérnímu obratu“, který se nedá vysvětlit jinak než jako populistická idiosynkracie panovnického typu. Vlajka unie (přece velmi podobně jako standarta prezidenta) ale není jen látka či symbol, jak prezident zapomněl v boji o vlastní popularitu, nýbrž esence hodnot a postojů, které chtějí členské státy dodržovat, což znamená žít a rozvíjet. Místo toho sledujeme ze strany prezidenta jejich systematické podrývání.
Aby toho nebylo málo, pustil se na mezinárodní půdu i vicepremiér Babiš. Opět – nikoli proto, že by to byl jeho eminentní politický či filozofický zájem, nýbrž jen a jen proto, že ve vyjadřování vztahu k cizině (EU a Německu speciálně) leží potenciálně silné volební zisky. Babiš se politicky ani jakkoliv jinak nezajímal do hloubky o mezinárodní politiku, teď ale ví, že potřebuje kritickým voličům, kteří mají strach z migrace a muslimů, jasně předvést, že stojí s nimi na jejich straně.
A tak se rok před koncem mandátu drolí vláda nejen na vnitřních sporech o daně, celní správu či policii, ale nově i na zahraniční politice, kterou teď dělají minimálně čtyři lidé, přičteme-li k předvedenému výčtu ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, který však většinou drží loajální linii s premiérem (výjimkou byly jen útoky na předsedu Evropské komise Junckera po hlasování o brexitu). Jsme země mnoha vlád a mnoha obličejů, které chtějí být mezinárodně důležité, skutečná zahraniční politika – společná východiska, cíle, směry, zásady, rámce pro celou politickou reprezentaci – nám chybí.
Angela Merkelová se v Praze dozvěděla, že ji lid vedený prezidentem a teď už i vicepremiérem nemá rád kvůli tomu, že v kritické chvíli řekla „ano“ řešení vážné humanitární krize na hranicích. Dozvěděla se i to, že hněv vystrašených českých občanů, obávajících se přílivu muslimů do Evropy a ztráty kulturní identity (Co to je? Víme to vůbec?), je někdy až nenávistně bezohledný a krutý. Zjistila také, že česká politická scéna připomíná roztříštěné panoptikum „politiků“, kteří se navzájem perou o pozornost a každý si vládne po svém, jak může. A ví konečně už i to, že Čechům se do společného řešení čehokoli v Evropě nechce, pokud by to znamenalo namočit se osobně. Tedy angažovat se tak, že by se to bezprostředně dotklo českého sociálního těla, že by ho to bolelo.
Nakonec to nebyla zbytečná návštěva: víme už navzájem o svých proevropských limitech a můžeme se podle toho chovat. My Češi jsme Evropané, o tom přece nelze pochybovat, jsme jimi ale jenom tehdy, dokud po nás někdo nezačne chtít, abychom za to převzali odpovědnost.
