V souvislosti s oslavami čtyřiceti let od vzniku Charty 77 se na veřejnosti opět objevila parafráze slavného výroku filozofa a chartisty Jana Patočky o věcech, pro které stojí za to trpět. Nejčastěji se tak dělo v podobě prosté a vulgarizované: "Existují věci, pro které stojí za to trpět…" Václav Bělohradský z toho v novém dokumentu o Patočkovi udělal širší úvahu: "Existují věci, pro které stojí za to umřít, a jsou to přesně ty samé věci, pro které stojí za to žít." Patočkova původní věta nešla tak daleko, nemluvil o smrti, jako by ji plánoval, vystačil si s trpěním: "… lidé už dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět, a že věci, pro něž se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít."

Ať už je to s původní větou filozofa jakkoliv, jisté je, že je z dnešního pohledu více než problematická. Jestli něco dnes nevíme, pak to, že nějaké takové věci hodné trpění (žití) existují. Možná se dá chvíli trpět nějakým nedostatkem, protože vím, že po určité, ne příliš dlouhé lhůtě dostanu svoje − třeba čekání na mobil, který chci, ale musím na něj nejdříve našetřit −, ale trpět pro něco a žít pro něco v metafyzickém věčném smyslu, jak to myslel Patočka, je opravdu neobvyklé, ne-li rovnou divné.

Největší problém současné zmatené doby, která si neví rady s tím, že už nic není pravda a všechno je zároveň nějak pravdivé, není jen v neochotě jakkoliv trpět (ani pro ten mobil ne, stačí si přece půjčit a mám ho hned), ale především v tom, že nevíme, co jsou ty "věci", pro něž se trpět může, dokonce musí a má.

Z diskusí na sociálních sítích, které jsou dnes zaplaveny varováním před populistickou internacionálou, především před spolčením Trumpa a Putina, se však naopak zdá, že to víme velmi dobře a přesně. Tolik krásných slov o demokracii a o svobodě, toleranci, morálce a pravdě se takto na jednom místě snad ještě nikdy v dějinách lidstva nesešlo. Proč tedy řeči o tom, že nevíme, pro co se dá žít a "eventuálně" (!) také trpět?

Patočkova věta o trpění a žití hovoří o "věcech", ale věci tu nejsou míněny jako pouhé předměty, leč mnohem šířeji, nejspíše pak v řeckém smyslu "ta pragmata" − tedy jako něco, s čím nejenom hýbeme či jednáme my, ale co hýbe a co "jedná námi". Nejde o nějaký vnější vztah k něčemu, například k demokracii, kterou sice všichni milujeme, ale naprostá většina z nás pro ni nedělá nic jiného než to, že jednou za rok za dva přijde tajně volit (i to je samozřejmě výkon, jakkoliv vnější). Věci, o nichž hovoří Patočka, vytvářejí člověka zevnitř. Stávají se pohonem jeho života, díky nim se teprve stává člověkem. Z pragmat roste etický a morální postoj, ale opět: nejde o externí regulátor.

Patočka to říká jasně na jiném místě: "Morálka tu však není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž prostě proto, že člověk je člověkem. A nikoli člověk je to, kdo podle svých potřeb, přání a tendencí svévolně vymezuje, co je morálka, nýbrž morálka sama člověka definuje."

Proč tedy "lidé dnes už zase nevědí, že existují věci, pro něž stojí za to trpět…"? Jedna z možných odpovědí by mohla znít, že žijeme v době postetické, kdy se morálka "svévolně vymezuje podle individuálních potřeb a přání…", a že ji tudíž vnímáme zcela opačně, než jak její roli popisuje Patočka. Jako individuální nářadí či nástroj, nikoli jako druhovou charakteristiku a centrum lidského smyslu.

Slavná věta "chartisty chartistů" Jana Patočky se tedy po čtyřiceti letech podivně převrací a kroutí, ale možná že právě proto je o to zajímavější. Naznačuje totiž osudový společenský posun. Nežijeme jenom v době postpravdivé či postetické, ale také v době po člověku, který zemřel nejen virtuálně ve společenských vědách, nýbrž i metafyzicky.

Návrat k člověku už není možný, říkají pesimisté, ale kdo by s Patočkou přesto chtěl dál věřit (a kdo by nechtěl?), má naději: jednou budeme dál… a z individuí se opět stanou lidé, kteří budou "vědět, že existují věci…".