Rád bych se zapojil do polemiky o Visegrádské skupině, resp. vztahu k Německu, kterou na stránkách HN, resp. blogu AMO, iniciovali Petr Kratochvíl a Vít Dostál. Na základě profesní zkušenosti se zeměmi střední Evropy chci podpořit úvahy o budoucím směřování tohoto regionu a roli, kterou v něm ČR sehrává.

Nepatřím k nekritickým obdivovatelům Visegrádské skupiny, ale ani k jejím principiálním kritikům. Dle mého názoru je Visegrád etablovanou formou regionální spolupráce, která má tři základní dimenze. Jednak dimenzi občanské spolupráce reprezentovanou činností Mezinárodního visegrádského fondu, který podporuje projekty vzdělávacích, výzkumných či kulturních institucí. Tato dimenze je jednoznačně velmi úspěšnou součástí V4, o čemž svědčí dnes již stovky realizovaných projektů a etablovaná spolupráce institucí, které se na nich podílely.

Další dimenzí je oblast regionální vnitrovisegrádské spolupráce reprezentovaná především resortní spoluprací ministerstev. Tato dimenze představuje dnes velmi bohatou síť kontaktů ministerstev dopravy, obrany, životního prostředí, vnitra, kultury a dalších. Resortní spolupráce zemí V4 byla za českého předsednictví zaměřena například na vnitřní soudržnost, energetiku, rozvojovou pomoc, obrannou spolupráci, digitální agendu, dopravní infrastrukturu, boj proti daňovým podvodům či justiční spolupráci v trestních a civilních věcech a další oblasti.

Rozvoj této spolupráce závisí, na rozdíl od dimenze poslední, čistě na vůli a zájmu administrativ jednotlivých visegrádských zemí. Poslední dimenzí je oblast zahraničněpolitická. Tato oblast je tou mediálně nejsledovanější. Přitom spolupráce v této oblasti závisí jak na vůli jednotlivých zemí ke spolupráci, a tudíž momentální politické konstelaci, tak na možnostech, které mezinárodněpolitické prostředí nabízí.

Spolupráce s Německem je podobně mnohovrstevnatá, od spolupráce jednotlivých institucí (podporovaných například Česko-německým fondem budoucnosti, Česko-německým diskusním fórem či spolupráce v rámci česko-německé komise historiků) přes spolupráci s jednotlivými spolkovými zeměmi (především Bavorskem a Saskem) až po spolupráci mezi oběma ústředními vládami. Neméně důležitou je spolupráce v rámci Evropské unie či NATO. V nedávné době dostala spolupráce s Německem nový impulz v podobě Česko-německého strategického dialogu.
Jednou z otázek prolínajících se polemikou Petra Kratochvíla a Víta Dostála je otázka hodnocení stavu visegrádské spolupráce. Druhou otázkou je vzájemná korelace našeho vztahu k V4 a k Německu.

Petr Kratochvíl hodnotí V4 negativně, a to především na základě postojů k migraci. Byť má jeho hodnocení reálný základ a kritiku evropských politiků na adresu V4 nelze brát na lehkou váhu, domnívám se, že hodnocení Visegrádské skupiny na základě této partikulární, byť jistě důležité problematiky je dost zúženým pohledem. Jak jsem uvedl výše, V4 je komplexní, rozsáhlou regionální spoluprací čtyř zemí. Na její podrobné hodnocení není v tomto článku dostatečný prostor. Analýza předsednických programů dostupných na webové stránce V4 spolu s kritickým hodnocením skutečně realizovaných záměrů V4 může v tomto směru poskytnout dostatečný přehled.

Pokud jde o poměr mezi naším vztahem k Německu a V4, nedomnívám se, že nastane okamžik, kdy se budeme muset rozhodnout mezi Visegrádskou skupinou a Německem. Je pravda, že v otázce migrační politiky zazněly mezi V4 a Německem disharmonické tóny. Nelze z toho ovšem vyvozovat, že harmonie mezi Německem a V4 definitivně padla. Německo dlouhodobě oceňuje schopnost V4 vzájemně ve střední Evropě spolupracovat. Jeden ze závěrů evropského summitu v německém Essenu v roce 1994 zněl, že pokud chceme prokázat svou schopnost být součástí evropského integračního procesu, musíme být schopni spolupracovat především mezi sebou. Byla to jasná odpověď na tendence právě opačné, které v České republice reprezentovala vláda Václava Klause. Toto paradigma je konstantou evropské politiky a je platné dosud. Je mimochodem ze strany Evropské unie uplatňováno i vůči západnímu Balkánu (Pakt stability, Rada regionální spolupráce) či našim východním sousedům v rámci Východního partnerství, kde jsou jeho jednotlivé členské země vyzývány a „tlačeny“ ke vzájemné spolupráci v oblasti multilaterální dimenze Východního partnerství.

Německo má zájem na stabilní a vzájemně kooperující střední Evropě. Zájem Německa o spolupráci s Visegrádskou skupinou je ostatně doložitelný účastí německých představitelů na visegrádských summitech. Za poslední tři roky se Německo účastnilo čtyř visegrádských schůzek na úrovni předsedů vlád, resp. ministrů zahraničí. K tomu probíhají schůzky představitelů ministerstev zahraničí ve formátu V4 + Německo na pracovní úrovni. Z tohoto důvodu je cesta onoho mostu mezi V4 a Německem, o které píše Petr Kratochvíl, správnou volbou. Česká diplomacie podporuje, aby byl formát V4 + Německo zařazován do jednotlivých předsednických programů Visegrádské skupiny. Visegrádská skupina je také referenčním rámcem česko-německé spolupráce v rámci strategického dialogu s Německem, a to v pracovních skupinách k zahraniční politice a k bezpečnostní a obranné politice.

Při vší kritičnosti vůči vývoji v Polsku a Maďarsku je třeba si také uvědomit, že především polsko-německé, ale i maďarsko-německé vztahy stojí na poměrně pevných základech. Bývalo dokonce období, kdy se spolupráce s Polskem objevovala i v německé koaliční smlouvě. To je již minulostí, ale i tak jsou například společná zasedání německého a polského kabinetu jedním z dokladů síly tohoto vztahu. Ostatně i představitelé současné polské politické garnitury, která jistě nemá v Německu tak dobrou pověst jako garnitura Tuskova, se jednoznačně vyjadřují ve prospěch prvořadosti vztahů k Německu (k tomu například informace v článku Mateusze Gniazdowského „Visegrad Group and Germany“ na stránkách Aspen Institutu). Podobně to platí i ve vztahu k Maďarsku, které je s Německem silně obchodně a investičně provázáno a jehož poslanci za vládní stranu Fidesz hrají ne nevýznamnou roli v Evropské lidové straně, což se projevuje i na vztahu Fideszu s německou CDU, resp. CSU. Z toho vyvozuji, že pokud ani složitá vnitropolitická situace Maďarska či Polska nepovede k hlubší roztržce s Německem, je málo pravděpodobné, že bychom si vbrzku museli vybírat mezi vztahem k Německu a vztahem k Visegrádské skupině.

Je třeba také určitým způsobem korigovat tezi, že se V4 stala hlásnou troubou nacionálně-konzervativních názorů maďarského premiéra Viktora Orbána. Tak daleko stav věcí nikdy nedošel. Je však pravda, že schůzky Visegrádské skupiny někdy maďarská diplomacie využívala jako platformu pro kritiku Beneluxu či Německa. Zde vzniká prostor pro aktivní českou diplomacii, aby nastolovala konstruktivní témata a spíše napomáhala lepší komunikaci mezi Maďarskem a Německem i prostřednictvím Visegrádské skupiny.

Ani v oblasti migrační krize nezaznívají mezi ČR a Německem pouze negativní tóny. ČR sice odmítá systém povinných kvót, svou solidaritu ovšem prokazuje ochotou podobné počty uprchlíků, jaké by nám byly dány kvótami, na svém území přijmout. ČR zdůrazňuje též nutnost komplexního řešení v podobě ochrany vnější hranice, readmisních dohod a rozvojové a humanitární pomoci. Například i v rámci strategického dialogu s Německem byla ustavena pracovní skupina k migrační krizi. Podle posledního setkání na MZV SRN na konci listopadu 2016 si německé MZV této spolupráce velmi cení.

Při rozhodování českých expertů by mělo hrát klíčovou roli, co dlouhodobě prospěje střední Evropě jako zdroji stability a prosperity jak jednotlivých zemí, tak celé EU. Demokratické, liberální a hospodářsky úspěšné Německo je naším strategickým partnerem. Rozvíjení vztahů s touto zemí by mělo být zahraničněpolitickou prioritou každé české vlády. Nic však nebrání tomu, rozvíjet v zájmu stability ve střední Evropě vícevektorovou politiku založenou mimo jiné jak na vztazích s Německem, tak na vztazích s V4. Fakt, že konstelace ve V4 není právě jednoduchá, v čemž s oběma autory souhlasím, není překážkou takto nastavené strategie.