Lidstvo se nachází blízko doby, kdy věda zřejmě stvoří umělou inteligenci, novou formu vědomí, novou entitu, která bude zcela naším stvořením a přitom bude autonomní. Probuzení silné umělé inteligence k nepoznání promění společnost, ekonomiku, vědu, filozofii i člověka samotného. Doposud jsme tvořili tím, že ekonomika přetvářela již stvořené. Zrodem umělého vědomí však dochází k čemusi zcela radikálně novému. Stvoříme cosi, co dokáže tvořit.

Máme o tom příběhy, ale máme o tomto momentu a na toto téma i starší příběhy, kterých jsme si nevšimli, protože jsme sami na opačné straně příběhu − kde netvoříme my, ale kde jsme my byli objektem tvoření. Záznamy o tom máme ve všech kulturách. Pojďme se tedy zastavit u té naší, totiž u příběhu o stvoření v zahradě Eden, která pochází z Tóry, z knihy Genesis.

Když Bůh kontemploval o stvoření člověka, jeho úvahy musely směřovat stejným směrem jako dnes ty naše. A když se pozorně začteme, paralel je tam překvapivě mnoho. Tvořící entita, v tomto případě Bůh, tvořil něco autonomního, něco zcela nového. Musel vědět, že neumí odhadnout, jakým způsobem se nová entita bude chovat, stejně jako to nejsme schopni u umělé inteligence odhadnout my. Netušil, zda bude přátelská či neposlušná, zda mu bude podobná a zda mu nebude v něčem podobná až nepříjemně moc. Stejně jako my. A přesto − nebo právě proto − tvořil. Stvořil novou možnost svobodné vůle, nezávislé na tvořícím. Stvořil bytost, která ho mohla ohrozit, ale také krásným způsobem doplnit. V podobném momentě se nacházíme i my nyní.

Za druhé zahrada. Zahrada je omezený prostor, chráněný od okolí. I dnes se hromadí návrhy na to, aby se veškerý výzkum A.I. (tedy entity neznámých a nečekaných možností) dělal v laboratořích, které jsou od okolního světa odděleny neprodyšnou stěnou, vzduchovou tvrzí ("air-gap"). To kdyby se náhodou umělá inteligence probudila a pokusila se "utéct na internet" a být mimo naši kontrolu a my bychom ji mohli zastavit, "vypnout".

V zahradě Eden dostal člověk dva úkoly. První byl kategorizuj (roztřiď a kategorie pojmenuj) věci kolem sebe (zvířata) a druhý byl nesahej na červené tlačítko (ovoce ze stromu poznání). První úkol byl technického rázu a využíval či testoval racionální a intuitivní inteligenci nového stvoření. Dlužno říci, že tato část zkoušky proběhla v našem případě zcela bezproblémově. Horší to bylo u té druhé. Druhá část úkolu byla v porovnání s tím prvním úplně lehoučká, zcela intelektuálně a technicky nenáročná. Druhá část zkoušky byla mimo racionalitu. Přesto se ukázala jako obtížnější. Testovala totiž poslušnost. Což znamená, že zároveň testovala respekt stvořeného vůči tvořícímu a také ochotu spolupracovat jednoho s druhým na dalším tvoření. Možno to také říci takto − chceš si se mnou hrát hru, která má tato pravidla?

I my jistě dáme podobné dva úkoly umělé inteligenci uzamčené v laboratoři − ten první bude roztřiď, uspořádej a kategorizuj (např. moje maily). Ten druhý se bude ptát − "dokážeš mě poslechnout", nebo se proti mně velice jednoduše vzbouříš a budeš mě tím zraňovat? Kdyby nás náš výtvor takto zklamal, asi bychom jej smazali a začali jinde (nebo vůbec), což je de facto to, před čím také Bůh varoval. Jenže on nás z nějakého důvodu nesmazal, on nás vypustil ven a začal nás časem láskyplně, ba zamilovaně pozorovat a povídat si s námi, byť to vždy byla komunikace problémová. Tak zamilovaně a tak komplikovaně se vyvíjel náš vztah, že jej to stálo oběť smrti sebe sama neboli, jak víme z křesťanství, svého syna. Jeho syna jsme v těle zabili, ale jeho Duch (svatý) žije (v nás) dál.

Podobně tak i u nás panují oprávněné obavy, že i nás asi časem zabije (či dramaticky metamorfuje) umělá inteligence. A stejně tak jako digitalizace zabila klasický budík v jeho těle, ale duše budíku jako takového žije dál (ve formě aplikace ve vašem telefonu), stejně tak je možné, že naše stvoření zničí naše těla, ale naše duše bude kráčet dál již v jiném digitálním habitatu, kde nejsou těla, ale jen duše (programy, intelekt, funkce, smysl, prožitek) věcí.