Že mám radost z prosazené (původní, vládní) verze zákona o národních parcích, snad ani nemusím říkat. Téma ochrany přírody si ale zaslouží víc.

1) Oponenti udávají, že i člověk je příroda, a chráněny mají být tedy i jeho zájmy, nejen zájmy čolka hranatého. To je jistě pravda. Člověk však ve svém zápase s přírodou hrdinně zvítězil, dosáhl totální převahy a dominance. Národní parky si drží asi 1,5 procenta plochy republiky, zatímco člověk dominuje 98,5 procenta, kde víceméně žádný ohled na přírodu nebere. Možná by tedy mohl projevit velkorysost vítěze k tomu zbývajícímu procentu a půl.

2) Národní parky jsou zřízeny na místech, kam člověk svou činností v minulosti zasahoval, ale podmínkami či řízením osudu zasáhl ještě poměrně málo. Jsou buď ve vysokých horách, kde se kvůli drsným podmínkám stejně nedá hospodařit (Krkonoše), nebo v pohraničních územích, která byla bolševikem prohlášena za no-go zóny včetně vysídlování obyvatel.

Člověk osidluje území NP v naprosto nepatrné míře - i včetně obcí těsně sousedících s NP půjde o promile obyvatelstva. Dopad existence NP "na místní obyvatele" je zcela nepatrný.

3) Hovořit tedy o tom, že to je "příroda vs. člověk a že člověk má přece také svá práva" v situaci, kdy počet lidí na území či v blízkosti NP je nepatrný, je vlastně účelová lež. Proč? Protože celá tato tahanice o zákon o NP se týká jen jednoho národního parku, a to Šumavy, a zde opět jde dominantně o jednu jedinou věc - o nesmírně lukrativní těžbu dřeva. Příjmy z těžby dřeva dosahují jen na Šumavě stovek milionů korun ročně - a o toto zde jde. O ostatních NP nepadlo a nepadá ani slovo.