V takřka všeobecné úlevě z volební porážky pravicově populistické Strany svobody v Nizozemsku se vytratily zdrcující výsledky Strany práce, pro které se nehodí jiný výraz než sešup. Mnohem horší ale je, že tradiční levice ztrácí i v řadě dalších, mnohdy klíčových evropských zemí.

Stačí připomenout britské labouristy, kteří se od předloňského květnového debaklu, dosud pod vedením radikálně naladěného Jeremyho Corbyna, nestačili vzpamatovat. Stejně to platí o letošních vyhlídkách francouzských socialistů, jejichž někteří lídři začali testovat, zda by se pro ně nenašlo spolehlivější místo na kandidátkách u sotva rok starého hnutí En marche Emmanuela Macrona, který se v posledních týdnech etabloval jako favorit prezidentských voleb. Vzestup německé SPD s neokoukaným lídrem Martinem Schulzem může stranu, která po měsíce s děsem v očích sledovala, jak se její podpora ve volebních průzkumech ne a ne odlepit od dvacetiprocentní hranice, jistě těšit. Ale stačilo by, aby zářijové volby do Bundestagu přinesly byť jen těsnou porážku sociálních demokratů, která by je odsoudila k další velké koalici, aby se dřívější kocovina plnou silou vrátila.

Tradiční kritici tradiční levice by mohli mít z popsaného vývoje radost, ta by však byla hodně krátkozraká. Protože voliči tradiční levice se vytrácejí dvěma směry − k radikální levici, nebo možná k ještě radikálnější pravici. Důsledek takového trendu je zjevný. Tradiční pravice tak mírně posiluje své volební šance, protože jako soupeře dostává radikální populistické formace, které část voličů děsí. Jejich úspěch by neznamenal obvyklé střídání u moci, ale namísto slibované nápravy by mohl přinést otřesy, které by dosavadní problémy, ať už společenské či hospodářské, jen prohloubily. Stačí si pročíst, s jakou skepsí analyzuje Deutsche Bank dopady plánů, které pro případ svého vítězství slibuje Marine Le Penová. I tady ještě více než u jiných evropských zemí platí, že otřesy v jedné z nich pociťují všichni ostatní.

Bude to znít jako paradox, ale pokud by si tradiční pravice měla něco přát, tak je to renesance jejích tradičních levicových rivalů. Potíž je v tom, že sociální demokraté či socialisté si budou muset pomoci sami. A i mnozí z nich si připouštějí, že to nebude nijak snadné. Hlavní důvod souvisí s proměnami uvnitř společnosti, kde se snižuje počet voličů, kteří po desítky let představovali jádro stoupenců tradiční levice, tedy lidí s nižšími, nanejvýš středními příjmy ve stálém zaměstnaneckém poměru, mnohdy u jedné firmy.

Řada socialistů a sociálních demokratů vidí cestu k uchování, nebo dokonce růstu svého vlivu v tom, co nazývají návratem ke kořenům, který nebývá ničím jiným než jistým druhem přinejmenším rétorické radikalizace. Ta se hodí pro volební mítinky, těžko se však v ní hledají životaschopné recepty, jak čelit takovým problémům, jako je stárnutí obyvatelstva, které s sebou nese větší náklady na penzijní i zdravotní systémy, přesun pracovních míst do služeb nebo do produkce, která už nemusí mít jako v případě počítačových firem materiální povahu.

V minulosti se sociální demokraté vypořádali se změnami ve společnosti tím, že jednoznačně přijali parlamentní demokracii, právní řád a respekt k soukromému vlastnictví. S rozdrobováním levicového tábora se však otázka vztahu k radikálům vrací. Ve Spolkové republice je to vidět na debatě sociálních demokratů, zda by jako koaliční partner byla přijatelná strana Die Linke, v českém prostředí v testování předsedy ČSSD, zda a jak by bylo možné vládnout na celostátní úrovni s komunisty, které by, podobně jako v případě německé Die Linke, bylo diplomaticky řečeno obtížné už jen kvůli odporu vůči Severoatlantické alianci.

Těžko sociálním demokratům radit, kudy vede cesta z nynější bryndy, zvláště v případech, kdy se jejich tradiční pravicoví soupeři posunují do středu. Ale lékem stěží může být radikalizace, která, domyšleno do konce, by nemusela být ničím jiným než návratem k revolučním konceptům, jež míří proti podstatě nynějších západních demokracií.