Volba generálního ředitele České televize proběhne už za týden, přesto dosud nezaznělo, kam se televize za posledních šest let posunula. Přesněji: nikdo se neobtěžoval s analýzou, co z ČT za šest let udělal dosavadní ředitel Petr Dvořák, který se dle očekávání popere o ředitelské křeslo i příští týden.

Jistě, taková relevantní analýza by si žádala větší prostor, několikanásobně větší, než je kousek stránky pro pravidelný sloupek. Něco se ale udělat dá, už proto, že v takové analýze jde spíše o vystižení podstatných směrů než o konkrétní výčet plusů a minusů v původní tvorbě, (ne)závislosti zpravodajství a rozpočtové kázni.

Jde o televizi jakožto věc veřejnou, o její podobu či tvář, s níž se všichni setkáváme, často i tehdy, když to ani nechceme. O Televizi coby společenskou instituci (proto velké "T"), která se zásadně podílí na konstruování sociální reality, kterou žijeme a která je pro mnoho z nás jedinou realitou skutečnou.

Petr Dvořák předělal ČT trojím směrem. V tom prvním se Televize stala všudypřítomnou, nepřehlédnutelnou, a tudíž svým způsobem nevypnutelnou. Kdekoliv se cokoliv děje, můžeme si být skoro jisti, že je tam Televize. Ředitel Dvořák provedl něco jako veřejnoprávní kobercové bombardování, aby v koncesionářích, jimiž jsme až na výjimky my všichni, vytvořil dojem "jejich Televize", někoho, kdo je vždy po ruce, nejen aby sledoval, ale i poradil, informoval či prostě byl s nimi. Neprojevuje se to jenom tím, že Televize je všude, ale i tím, že o sobě samé jako o všudypřítomné také informuje, že svou nezbytnost prodává i ve zvláštním sebezrcadlení. Autoreklamní proud ČT je často tak silný, že přebíjí i Událost, kvůli níž se vydala Televize do světa.

Řediteli Dvořákovi se dále podařilo udělat z Televize zábavní instituci, jak už to u institucí zaměřených na sledovanost bývá (člověk nemusí každý den číst O televizi Pierra Bourdieua, aby si toho všiml). Zábava je v centru Televizního dění, od zpravodajství po dětskou tvorbu.

Zábavnost nemusí být ničím špatným, je nositelem informací a důležitých zvěstí, pedagogickou emotivní pomůckou, sloužící k větší názornosti a silnějšímu vnímání věci. V určitém kritickém množství, kdy zábavnost přerůstá v plošný stereotyp a nivelizátor všeho, se ale pozadí a ambientní nástroj proměňují v centrum dění. Vzniká specifická existenciální naladěnost, zvláštní vztah ke světu, jehož vyjádřením je pohodová lehkost. V takovémto prostředí se i svět zobrazuje a zabarvuje jinak, třeba jenom proto, že se v něm nemohou vyjevit celé tíživé vrstvy prožívané reality, neboť se jako realita vůbec nezobrazí.

Třetí, nikoliv kosmetická úprava, kterou Petr Dvořák provedl na těle a duchu České televize, souvisí s trendovostí. ČT se stala "trendy Televizí", ať už v udržování retrotrendu (zábavný způsob vztahování ke komunistické minulosti), či úporném vykrádání zábavního archivu, který stále konzumují stovky tisíc nostalgických diváků, hlavně však v napojování na trendy nové.

ČT chce být širokým mainstreamem, a tak se vrhá do tvorby pořadů, jež jsou trendy všude. Proto tolik kriminálních sérií s nábojem tajemna, proto tolik dokumentárních "mýdlových oper", proto tak málo experimentu a objevování v žánrech, formátech, způsobech vidění. Trendy Televize nic moc neriskuje, sází na jistotu.

Volba nového ředitele České televize by měla především odpovědět na otázku, co na tomto konceptu Petra Dvořáka chtějí či mohou změnit jeho soupeři. Respektive zda česká společnost − reprezentovaná členy Rady ČT − vůbec chce, aby "jejich" ("naše", dr. Železný stále přítomen) Televize prošla kromě faceliftů či odebírání tuku na břiše radikálnější proměnou. Zkrátka aby při konstruování sociální reality nabízela i komplexnější a ne vždy trendy způsoby.

Odpověď brzy uslyšíme, vzhledem k minulým výstupům Rady se ale dá odhadovat trvalejší příklon k trendy Televizi. Analýza rychlá a nedostatečná… Ale aspoň nyní lépe víme, proč je Petr Dvořák favoritem.