Malé, kulaťoučké a severokorejské to je. A všichni z toho mají strach. Co to je? Kim Čong-un, cvalík v čele severokorejského režimu?

Těsně vedle. Je to jaderná bomba, s níž se tento muž v únoru nechal vyfotografovat. Podle expertů citovaných v západních médiích je puma už dostatečně malá, aby mohla být namontována na raketu středního či mezikontinentálního doletu.

Větších či takto malých atomových bomb má Kim Čong-un podle západních odhadů ve svých arzenálech asi 12. Je to samozřejmě jen zlomek toho, co uchovávají Američané nebo Rusové − každá z těchto velmocí dnes disponuje zhruba 4500 hlavicemi, přičemž za studené války jich měla více než 30 tisíc −, leč to nic nemění na tom, že chudý stalinistický stát reálně politicky vzato patří do elitní atomové ligy. Čili mezi devět států na naší planetě, které disponují nejničivější zbraní.

Potíž, tedy ze severokorejského pohledu, je momentálně už jinde než v konstruování té zlověstné koule co nejmenší velikosti. Režim nedisponuje raketami, které by zvládly nápor při návratu do atmosféry po letu vesmírem. Byť i to už je otázkou asi jen pár příštích let a pak bude mít Kim také USA na dostřel. Což vysvětluje nervozitu Američanů, jejichž viceprezident se před pár dny vydal až k severokorejské hranici, aby oznámil, že "doba strategické trpělivosti končí", aniž by to dál rozváděl.

Ale vraťme se z roviny katastrofických scénářů k dnešní realitě.

Tedy k osobě mladého, krutého, ve své zemi povinně zbožňovaného, ale asi dost paranoický život vedoucího Kima. Na jeho schopnosti racionálně uvažovat záleží to hlavní − tedy jestli se vyvaruje kolektivní sebevraždy. Tu by mohl na sobě a svém národu spáchat při uvolnění agresivní atomové nadrženosti třeba směrem k Jižní Koreji, tedy státu, nad nímž Američané už od 50. let minulého století drží ochrannou ruku. Těžko se prostě domnívat, že by Američané mohli na atomový útok, byť lokální, reagovat jinak než podobnou palbou.

Moc se toho o Kimovi neví, ani kolik mu je let. Narodil se buď v roce 1984 nebo o rok později jako druhé dítě tehdejšího severokorejského "korunního prince" Kim Čong-ila, syna zakladatele severokorejské diktatury Kim Ir-sena. Tenhle dynastický rodokmen je důležité znát, neboť právě se svým dědem Kim Ir-senem − jenž vládl v letech 1948 až do své smrti v roce 1994 − se mladý Kim zjevně identifikuje víc než se svým otcem Kim Čong-ilem, vládnoucím od roku 1994 do smrti v roce 2011. Zatímco děda byl samotářským krutovládcem, otec vyznával kolektivní pojetí tyranské uzurpace.

Čehož zdánlivě komickou, ale v podstatě tuze trefnou ilustrací je už kabát, který má mladý Kim na sobě při únorové inspekci u jaderné bomby − viz úvodní fotografie článku. Nápadně připomíná kabát, v němž je v KLDR na mnohých propagandistických plakátech znázorňován právě Kim Ir-sen, muž, jenž je v severokorejské mytologii spojen hlavně s válkou v 50. letech. Ta vedla k rozdělení poloostrova a celého národa na dvě části.

List The New York Times, který v únoru fotografii věnoval dlouhý text, oděvní signál interpretuje jako vzkaz, že Severní Korea je zase na válečné stezce.

"Napodobováním svého dědy se Kim implicitně distancuje od svého otce, jenž vládl s pomocí armády a komunistické strany. Kim dává najevo, že tohle končí a on bude autoritu brát na sebe, stejně jako to dělal jeho děd Kim Ir-sen," píše list.

Faktem je, že poprvé takto zblízka vyfocená jaderná bomba je patrně nejstřeženějším vojenským tajemstvím KLDR. Jenže na snímku nápadně chybí kdokoliv ve vojenské uniformě. Kolem jsou jen aparátčíci ve splývajícím šedočerném civilním oděvu, samozřejmě v klasickém, už po desetiletí neměnném aranžmá, tedy mnozí se sešitem a tužkou, aby si mohli hned zapsat každou myšlenku, kterou milovaný vůdce vysloví.

Pointa je však zřejmá. V KLDR nevládne armáda, nýbrž jeden muž. Pouze on, tak jako kdysi otec zakladatel státu, v rukou třímá mocenské páky. A to i nad tím, co světu nejvíc nahání hrůzu. Deník The New York Times ještě cituje analytika Michaela Maddena, jenž mezi postavami kolem Kima − v oficiálním severokorejském popisku pod fotkou nejmenovanými − rozeznává šéfa atomového programu a velitele raketových sil.

Podle četných, ale s konečnou platností nepotvrzených zpráv Kim vyrůstal pod jinou identitou ve Švýcarsku, kde chodil do školy. Byl sice stydlivý, studijně zrovna nevynikal a u dívek neměl úspěch, ale spolužáci na Čola Paka, jak se oficiálně coby dítě jednoho zaměstnance severokorejské ambasády v Bernu jmenoval, vzpomínají v dobrém. Nebyl konfliktní, hrál košíkovou a ve volném čase se zajímal o americkou basketbalovou ligu NBA.

Po osmi letech v zemi helvétského kříže se však kolem roku 2000 vrací do vlasti, kde mu umírající otec Kim Čong-il o několik let později předal moc. Až do tohoto momentu bychom jej mohli považovat za protekční dítě, které v ten moment náhle dospěje, skoncuje se stydlivostí a začne se chovat prostě jako spratek.

Což by trochu potvrzovaly i tu a tam prosáknuvší anonymní zprávy z diplomatických kruhů, že Kim v roli všemohoucího vládce rád pořádá celonoční ožírací akce, po nichž se z kocoviny dostává saunováním.

Těžko říct, co je na tom pravdy. Jisté je jen, že Kim kouří, trpí zjevnou obezitou a že si zhruba v době svého návratu do KLDR našel manželku, krásnou Ri Sol-ču. Mnohokrát se s ní nechal vyfotit. Další jeho osobní záležitosti už jsou ale opět spíše spekulacemi. Třeba kolik − či jestli vůbec − s ní má dětí.

Jenže při hlubším zamyšlení se zdá příliš jednoduché, abychom Kima odbyli pouze jako spratka. Kdyby byl, dalo by se jím asi snadno manipulovat. Nejen zvenčí, ale i zevnitř KLDR. On však od počátku cíleně a nesmírně brutálně likviduje všechny ve svém blízkém i dalekém okolí, kdo by jej mohli ohrozit.

Nejznámějším zůstává jeho demonstrativní odstranění vlastního strýce (manžela Kim Ir-senovy jediné dcery, respektive Kim Čong-ilovy sestry) Čang Song-tcheka, jenž byl dlouhá léta v mocenské hierarchii KLDR číslem dvě. Čang se vyznačoval relativní otevřeností k myšlence ekonomických reforem po čínském vzoru a vůbec dobrými kontakty s Pekingem, na němž je KLDR hospodářsky značně závislá.

Kim nechal Čanga zatknout v přímém přenosu roku 2013. Dvojice vojáků vešla do sálu, kde se konal stranický sjezd, a potupně ho za límec vytáhla ven. Spolu s ním před popravčí četou skončili mnozí z jeho širší rodiny. Manželka byla zabita zvlášť vpichem jedu.

Čím se Čang provinil? Podle oficiální žaloby, prezentované ve státní televizi, třeba i tím, že "málo nadšeně tleskal" na shromážděních při Kimem oznamovaných armádních povýšeních.

Ve skutečnosti ale asi hlavně tím, že chtěl do vládních záležitostí přizvat Kimova staršího bratra Kim Čong-nama, jenž už od roku 2003 žil v cizině a k poměrům ve své zemi byl opatrně kritický.

Možná si ze zpráv z počátku tohoto roku pamatujete, jak tento bratr dopadl. Kim Čong-nama v únoru zavraždily dvě ženy v hale letiště v malajsijském Kuala Lumpuru − jedna k němu přistoupila zezadu a přes ústa mu dala látku napuštěnou bojovým plynem VX. Bratr zemřel, zkolabovaly mu plíce.

Kim se prostě řídí zákonem džungle. V tomto je přičinlivým autodidaktem. Ví, že přežije, pokud ze světa nekompromisně sprovodí všechny, kdo si do sešitků nebudou poslušně zapisovat jeho řeči.

Snad ještě více než s Kim Ir-senem se zejména nám v Evropě proto může vnucovat paralela se Stalinem, který ze svého okolí odstranil všechny, kdo se vyznačovali jakýmkoliv intelektem či aspoň náznakem myšlenkové nezávislosti. Čang Song-tchek a Kim Čong-nam se zkrátka dočkali podobného osudu jako Lev Trockij, Nikolaj Bucharin či Michail Tuchačevskij.

Z čehož vyplývá patrně klíčová otázka. Bude se Kim podobně jako Stalin snažit nakonec šířeji likvidovat elitu ve své komunistické straně a ve svém armádním velení, aby mohl staré, možná remcající struktury nahradit mladými, ještě poslušnějšími fanatiky?

Zákon džungle a historické zkušenosti ho k tomu jistě budou navádět, zvlášť když má před sebou asi ještě dost let života. A pokud by se mu taková revoluce vymkla z rukou, sáhne ve chvíli smrtelného ohrožení po atomové bombě, aby se s ním vydala na smrt i podstatná část světa? V ten moment hrozba severokorejské atomové bomby začne být navýsost reálná.