Po úspěšném, hojně adorovaném televizním filmu Zločin v Polné, v němž se režisér Viktor Polesný věnoval aféře Hilsner, která je dodnes ostudným představením českých resentimentů vůči židovství a jinakosti vůbec, se známý televizní autor pustil do nové dějinné látky.

Ve snímku Monstrum probral příběh sochaře Otakara Švece, který se ve složité době dostal k vytváření pomníku Stalina na pražské Letné. Pomníku, který zahubil jeho i jeho rodinu.

Tentokrát se Polesnému tolik tleskat nebude. Režisér i v roli scenáristy (Zločin v Polné psal Václav Šašek) převyprávěl řadu podstatných souvislostí týkajících se srážky umělce s komunistickým režimem, film však zaplnil jakýmsi dějinným melodramatem − snad proto, že kde není lásky, není naděje. A kde jinde hledat naději než ve věčné lidské touze po blízkosti, v touze po "obyčejném životě", která směle odolává všem ideologiím, každému dějinnému válci.

To by bylo vlastně docela dobré scenáristické schéma, kdybychom v něm nemuseli sledovat méně důvěryhodné peripetie hrdinů, jež se scvrkly na schematické scény doby − pionýři přihlouple pochodují na Vítkově kolem Žižky (střihová sekvence detailů věčné sochy s hudbou byla naopak skoro nejlepší částí filmu − když se vypráví filmově, režisérovi to vcelku jde), ministr Nejedlý jako karikatura vystřižená ze Skřivánků na niti, všichni poněkud žoviálnější a vulgárnější, než bychom čekali, takže i dnešní dávno nepříznakové "vole" znělo jako nepřípustný výraz neúcty a všeobecné infantility.

Film Monstrum předvedl mechanickou hru o komunistickém režimu, který snad ani nenaplňovali lidé, nýbrž figury s přesně definovanou funkcí.

Paradoxně nejživěji proto nepůsobily hrané scény − které měly skrze herce zpřítomnit dilemata lidská i umělecká, boj lidí se svědomím a strachem, lámání charakterů a naopak jejich vynořování −, nýbrž dokumentární záběry Pražanů budujících význačný prostor na Letné pro velikého Stalina.

Nebylo to snad ani hereckými výkony − herci se snažili, i když kupříkladu záměrně "sošné" neherectví Petry Nesvačilové, vyjadřující tajemnou sílu femme fatale, se dost míjelo smyslným účinkem. Zádrhel byl spíše v celkové náladě, univerzálně současně uvolněné, a také v montáži scén, které na sebe narážely, míjely se a jen výjimečně přecházely do sebe a tekly dál.

Vždy se to zkrátka nepovede, v tomto případě je to ale horší, protože se tu filmově fixuje historie, kterou masové televizní publikum odjinud nenačerpá. Opravdu si ještě dnes, skoro třicet let po pádu komunistické vlády, potřebujeme vyprávět omalovánkové příběhy z časů nesvobody, abychom si zas a znova mohli říct, jak krutá to byla doba? A neměla by právě televize veřejné služby jít za tyto kulisy velkých dějin, k obecnějšímu základu lidského světa?

V Monstru se tam nakonec dochází, ale až jako k doplňku celého toho nainstalovaného, filmově-ideologického světa. Nepředvádí se stará ideologie, kterou bychom mohli prožít, není tu vidět logika zla, z níž bychom se zevnitř učili. Ukazují se naše zafixované představy o tom, jak tuto ideologii máme vidět. Vytváří se nový mýtus (a nová ideologie), který je sice vnějškově pravdivý, vnitřně ale nemluví a jen "moudře" vrní.

K polidštění a prohloubení televizního dějinného melodramatu typu Monstrum nestačí, že režisér sleduje lidský příběh, který nad film k věčnosti pozvedá Mozartovo Requiem, jako se o to snaží právě Monstrum. Už nelze "pouze" přehrát kritická místa dějin, aby "dějiny samy zahrály", jako to udělali Robert Sedláček a Pavel Kosatík ve svém Českém století.

Musí se jít za film, do kolektivního vědomí a podvědomých struktur, v nichž se zapečetilo naše pohádkově černobílé vidění ideologií, a skrze film, který je jen jinou formou svazování nevědomí, toto podloží tvořivě rozhýbat.

Dějiny nejsou to, co se skutečně stalo, nýbrž to, co si jako skutečné budeme pamatovat. A film je nejmocnějším bodem moderní paměti, kterou je třeba stále znovu probouzet k životu, aby v nekonečném opakování coby povinná formalita nezakrněla a nakonec úplně nezmizela.