Jméno poklidného maďarského městečka kousek od slovenských hranic se v posledním čtvrtstoletí stalo synonymem vzájemnosti středoevropských zemí. Slovansky znějící název města zdůrazňoval symbolickou hodnotu této spolupráce, která však po většinu doby také symbolickou zůstávala. Protože zeměpisná blízkost napomáhá v lecčems, ale sama o sobě nestačí. Ještě více to vyniká nyní, kdy se Bratislava, Budapešť, Praha a Varšava rozhodují, jak se postavit k dalšímu vývoji osmadvacítky po brexitu. Jejím určujícím prvkem bude větší propojování eurozóny, v níž se tak bude soustřeďovat politická a ekonomická váha Evropské unie jako celku.

Nejsilnější spojující zájem Visegrádské skupiny byl patrný do chvíle, kdy se celé čtveřici podařilo dosáhnout dvou strategických cílů, vstupu do NATO a do unie. Ale už v závěru přístupových rozhovorů v Kodani takřka před patnácti lety se ukázalo cosi, co se později opakovalo tak, že si toho nebylo možné nevšimnout. V4 vydržela hájit společné pozice (v Kodani šlo poprvé o podíly z unijních fondů) zpravidla jen do chvíle, kdy jeden ze čtveřice ulétl ze společného bidýlka a na kompromisní nabídku přikývl). Pro zkušené vyjednavače pak bylo snadné s podobným scénářem zručně pracovat.

Nedostatek koordinace byl tak značný, že se V4 nepodařilo za více než deset let pobytu uvnitř unie vybudovat si respektovanou pozici. Tento nedostatek nebil do očí, protože například krize eurozóny se primárně dotýkala eurozóny, jejímž členem je z Visegrádu pouze Slovensko. O soudržnosti se dalo začít hovořit až v souvislosti s přílivem imigrantů přes Balkán, hlavně při debatách, jak na něj reagovat. Ani tam však společný odpor vůči stanovení počtu uprchlíků, které by si měly členské země mezi sebou přerozdělit, nebyl důsledný. Loni kvóty kritizovala celá čtveřice, ale Polsko nakonec nehlasovalo proti a schválenou dohodu se rozhodla u Evropského soudního dvora zažalovat jen polovina Visegrádu, Maďarsko a Slovensko.

Výsledný dojem nebyl dobrý ani z odstupu, ani z bližšího pohledu. V prvním případě převládl názor, že středoevropská čtveřice se zvládne sjednotit jen na negativním tématu, aniž dokáže přijít s alternativou, natožpak pro ni získávat další spojence. To nesvědčí o velké efektivitě, když navíc není tajemstvím, že o kvótách mají své pochybnosti i leckteré další země. V druhém případě platí, že rozdílné reakce a nekoordinovaný postup oslabují věrohodnost kritiky kvót.

Proč se visegrádská čtyřka nedokáže dohodnout? Protože ji dává dohromady především zeměpisná blízkost, ale v jiných ohledech se tyto země výrazně liší. V Polsku je u moci strana Právo a spravedlnost v čele s neoficiálním vládcem Jaroslawem Kaczynským, prosazujícím národněkonzervativní program. Do něho patří například i velice rigidní postoj vůči právu žen rozhodovat o svém těhotenství. Ten mimo jiné vede k takzvané potratové turistice z Polska do Česka, kde jsou nejen normy, ale i postoj většiny společnosti v této oblasti liberálnější.

Národněkonzervativní až populistická agenda však obsahuje i další rysy, které mohou mít výbušný potenciál. Z Maďarska nedávno zazněly výroky na adresu poválečných československých zákonů zkratkovitě označovaných jako Benešovy dekrety. A ukazuje se, že poválečná minulost se může do přítomnosti promítnout ze zcela nečekané strany.

Zásadním testem, který ukáže, zda má visegrádská čtveřice něco společného, budou − a už nyní do jisté míry jsou − postoje jejích členů k dalšímu vývoji unie. Po masivní výhře Emmanuela Macrona ve Francii a po předpokládaném znovuzvolení Angely Merkelové je vysoce pravděpodobné, že svou váhu obnoví tandem Berlín−Paříž, který v reakci na brexit bude chtít stabilizovat a více propojit eurozónu, jejímž členem už je Slovensko.

Takže otázku, zda a v čem se připojit, a to nejen v obranné politice, si bude muset položit hlavně Budapešť, Praha a Varšava. Zatím jen sdílejí mylnou představu, že by jejich postavení prospělo, pokud by se posílila role národních států. Ale o tom, kam se bude unie ubírat dál, se rozhoduje v eurozóně.