Někdy před dvaceti lety jsme s mým kamarádem, který tehdy řídil svou malou firmu, seděli po tenise na pivu. Bavili jsme se o tom, jak tvrdě pracuje. Každý den pozdě do noci, většinu víkendů, práci si bral i na dovolenou s rodinou.

"Plánuju pracovat ještě tak deset let a pak jít do důchodu," řekl.

"Za deset let? Kolik ti bude?"

"Pětačtyřicet."

Zdálo se mi to úžasné. Ta představa, že si kýženého důchodu užije už v tak mladém věku. A taky to ospravedlňovalo jeho tehdejší pracovní tempo. Uvědomil jsem si, že i mě by to lákalo, byť jsem žádnou úspěšnou firmu nevlastnil.

Ale pracovat jako o život s vidinou toho, že za nějakých patnáct let už nebudu muset dělat nic, se mi zdálo atraktivní.

Pointu asi tušíte. Mému kamarádovi je pětapadesát. Tvrdě pracuje − ve své středně velké firmě. Každý den pozdě do noci, většinu víkendů, práci si bere i na dovolenou s rodinou. Jinou než tehdy, ale to není důležité.

Proč vlastně stále tolik pracujeme?

Předpověď, která nevyšla

Už v roce 1930 předpovídal ekonom John Maynard Keynes, že jeho vnuci budou pracovat jen 15 hodin týdně. A jejich víkendy budou mít pět dní. V knížce nazvané Ekonomické možnosti pro naše vnoučata líčil nijak vzdálenou budoucnost, ve které budeme málo pracovat, zato ve volném čase budeme rozvíjet a obohacovat svůj myšlenkový svět.

Nebo jen tak sedět a popíjet, abychom se drželi jednoho z nejslavnějších Keynesových citátů. "Lituji jen toho, že jsem nevypil víc šampaňského," řekl v rozhovoru nedlouho před smrtí.

No… ehm… víme všichni, jak to dopadlo. Oficiální pracovní doba se snižuje, zejména v západoevropských zemích, byť určitě ne takovým tempem, jaké předpověděl Keynes. Ale ve skutečnosti většina lidí pracuje stejně, ne-li více než téměř před devadesáti lety.

A Keynesova vnoučata? Těch se zeptat nemůžeme, protože slavný ekonom neměl děti. V roce 2015 však udělala rozhlasová stanice NPR rozhovor s jeho prasynovcem, tedy vnukem jeho sestry, vysokoškolským profesorem Nicholasem Humphreyem. Ten byl již v důchodu, a tak se ho moderátor David Kestenbaum zeptal, kolik hodin pracoval, když ještě učil na univerzitě. Patnáct, o kterých tak vášnivě psal jeho prastrýc?

"Patnáct hodin, to sedí," odpověděl Humphrey. "Ale denně." Což vychází zhruba na sto hodin týdně.

Rádio sehnalo i Keynesovu praneteř Susannah Burnovou, psychoterapeutku na volné noze. Ta odpověděla, že pracuje méně. Ale i tak minimálně 50 hodin týdně.

Mimochodem, svými vizemi se neřídil ani sám Keynes. Zemřel předčasně ve dvaašedesáti letech v roce 1946. "Jeho srdce nevydrželo to, čemu ho vystavoval. Skoro nespal. Zemřel na přepracování," řekl rádiu jeho prasynovec.

Deprese z volna

Demonstrativně nenávidíme pondělí. Z jednoduchého důvodu. Přece začíná pracovní týden! Stačí zadat do Googlu "pondělí" a najdete stovky, možná tisíce vtipů, které nám tento den mají ulehčit. "Kdyby pondělí mělo zuby, hned bych mu do nich dal pěstí" a tak dál.

A naopak milujeme pátky. Díkybohu, že je pátek, Thank God Is Friday neboli TGI Friday's je dokonce název řetězce restaurací, založeného v roce 1965. Alan Stillman tak pojmenoval svůj newyorský bar, podle fráze, kterou se spolužáky na Bucknellově univerzitě oslavovali začátek víkendu.

Ale je co oslavovat? Psychologové tvrdí, že pro většinu lidí jsou volné dni ve skutečnosti náročnější než ty pracovní. Přinejmenším pro ty, kteří nedělají vyloženě rutinní nebo manuální práci. Těch je dnes podle statistik v rozvinutých západních zemích kolem 75 až 80 procent.

O víkendu nás "zatěžují" rodinné povinnosti, lidi bez rodin zase častěji než přes týden trápí deprese. Celkově prožíváme víc stresu a víkendy jsou pro nás fyzicky náročnější než dni strávené v práci. Co by to bylo za pokrok, kdyby byl jeho výsledkem větší počet volných dní?

Samotný koncept "víkendu" je poměrně nový, v angličtině se tohle slovo objevuje až někdy koncem 19. století. V té době byla ještě jediným volným dnem neděle a "week-end" označoval sobotní podvečer. První americkou továrnou, která zavedla pětidenní pracovní týden, byly v roce 1908 ocelárny v Nové Anglii. Impulzem ovšem nebylo nechat zaměstnance víc odpočinout, ale "sladit" volné dny křesťanů a židů.

Automobilka Ford zavedla pětidenní pracovní týden a osmihodinovou pracovní dobu v roce 1926, některé podniky její příklad následovaly. Ale zdaleka ne všechny. Také v socialistickém Československu se ještě v šedesátých letech střídaly pracovní a nepracovní soboty, pětidenní pracovní týden byl zaveden až v roce 1968. A i potom zůstal zachován institut tzv. pracovních sobot. Ta poslední byla 11. března 1989.

Kratší týden na zkoušku

S nástupem robotizace v poslední době čím dál častěji slýcháme, že práce bude ubývat a že v řadě profesí nahradí lidi stroje, případně algoritmy. Ostatně se tak už děje. Jen to nějak nepozorujeme a v mnoha oborech naopak platí, že "nejsou lidi". Nezaměstnanost je na rekordním minimu, a to nejen v Česku. Tak jak to tedy je? A není čas začít vážně uvažovat o čtyřdenním pracovním týdnu?

Některé americké firmy už s tímhle konceptem experimentují. Společnost Basecamp zavedla čtyřdenní pracovní týden na zkoušku na dobu půl roku. "Většina lidí odvedla za čtyři dny lepší práci než za pět dní. Když máte míň času, spíš se soustředíte na to, co je důležité," napsal o této zkušenosti do komentáře pro New York Times šéf firmy Jason Fried.

Podobnou zkušenost mají i další společnosti. O prodloužení víkendu nahlas uvažoval také spoluzakladatel Googlu Larry Page. Proč se tedy kratší týden už dávno neprosadil a zmíněné firmy ho nezavedly nastálo?

Prý ne proto, že by jejich zaměstnanci nestihli udělat potřebnou práci, ale proto, že je nepraktické být v tomto ohledu pionýrem. Když konkurence, partneři i zákazníci "fungují" v jiném rytmu než vy, je to nevýhoda. Ale dřív nebo později k tomu dojde, tvrdí mnozí.

"Během příštích 30 let lidé budou pracovat jen čtyři hodiny denně, pravděpodobně čtyři dny v týdnu," řekl televizi CNBC na konferenci v Detroitu čínský miliardář Jack Ma, zakladatel společnosti Alibaba. Ale zároveň dodal, že k tomu nedojde jen tak.

Lidstvo a zejména světové vlády čeká období, kdy budou muset dělat těžká rozhodnutí. Svět se sám od sebe k lepšímu nepromění. "První technologická revoluce vedla k první světové válce, druhá technologická revoluce vedla ke druhé světové válce. Dnes prožíváme třetí technologickou revoluci," řekl Ma. Zní to dostatečně výhružně?

Práce vyrábí práci

Trendem není zkracování pracovní doby. Zaměstnavatelé spíše řeší, jak lidem dlouhý čas strávený v práci zpříjemnit.

Moderní korporace pečují o "komplexní růst a rozvoj svých zaměstnanců", jak se tomu říká. Obnáší to školení a workshopy, ale také relaxaci i odpočinek přímo na pracovišti. Nejoblíbenější zaměstnavatele (ano, existují žebříčky!) poznáte tak, že svým lidem například nabízejí jídlo a občerstvení zdarma anebo za minimální ceny. A nejsou to žádné "blafy" z kantýny. Není výjimkou, když technologické společnosti najímají do firemní "závodky" renomované šéfkuchaře.

Přesto je mantrou zaměstnance počátku 21. století "nestíhám, jsem unavený, mám toho moc". Přepracovanost je ekvivalentem důležitosti. Kdo o tom snad pochybuje, tomu bible úspěšnosti obratem nabízejí příběhy ze života obdivovaných podnikatelů. Třeba jak Elon Musk spal ve spacím pytli v tovární hale, kde se vyráběly první vozy elektromobilu Tesla.

Vysmíváme se takzvaným mileniálům, že nechtějí − na rozdíl od nás, generace oddaných a odhodlaných dříčů − trávit v práci deset hodin denně. Smějeme se jejich touze po volném času i tomu, že chtějí hledat štěstí mimo práci. Pošetilci!

Ale není to tak, že pošetilí jsme my, a nikoliv mileniálové? A že mileniálové, nezkažení moderním pracovním procesem, vidí víc než my? Totiž že nejsme déle v práci proto, abychom toho měli víc hotovo, nýbrž abychom víc další práce vyrobili. Pro sebe i pro ostatní.

Průzkumy lidských mentálních schopností ukazují, že člověk dokáže špičkově intelektuálně pracovat jen pár desítek minut v kuse. V ideálním případě jen jednou nebo dvakrát denně. Pak naše výkonnost rapidně klesá. Tak proč proboha trávíme v kancelářích deset i víc hodin denně?

Korporace mají své mechanismy, jak nás celou tuto dobu zabavit. Vyplňováním tabulek, vyřizováním e-mailů (samozřejmě "v kopii" rozeslaných dalším desítkám lidí), nekonečnými mítinky a poradami, týdenními, měsíčními a čtvrtletními prezentacemi.

Tohle všechno je úmornější než zmíněná efektivní, na výkon orientovaná práce. Vyrábí to unavené, ale zároveň šťastné zaměstnance, kteří jsou pyšní sami na sebe, jak pro firmu pracují do roztrhání těla. A když jim ještě zbude trocha energie, přijdou personalisté… třeba s teambuildingem v přírodě! Dopoledne zaměstnanci píší na malé žluté papírky "kde ve své práci ještě vidím rezervy" a lepí je na flipcharty, odpoledne pak hrají vybíjenou. "Miláčku, je to příšerné, vůbec se tu nezastavíme," píší večer esemesky domů svým partnerům.

Roboti pojedou na víkend

Když se v jednom americkém výzkumu před několika lety lidí ptali, kolik pracovních míst podle jejich odhadu nahradí do roku 2030 roboti, tipovali kolem 80 až 90 procent. Velmi chmurná představa! Ale když hned další otázka zněla, zda si myslí, že se to týká zrovna jejich pracovní pozice, odpovědělo souhlasně jen asi 40 procent lidí.

Není v tom jen arogance nebo přeceňování vlastní důležitosti. Zaměstnanec moderní korporace obvykle soudí, že na to, aby ho bylo možné nahradit algoritmy, je jeho práce příliš "komplexní". Ale je to milosrdný sebeklam. Pravda je taková, že se většinu pracovní doby zabýváme natolik nesmyslnými a samoúčelnými činnostmi, že je ani žádnými algoritmy nahradit nelze.

A v tom je naděje na naše vítězství i nad třetí technologickou revolucí. Mýlil se ekonom Keynes a mýlil se i miliardář Ma v tom, že bychom někdy mohli pracovat jen řádově hodiny týdně. Protože o to nikdo nestojí. Práce je tím místem, kde si nasazujeme uštvané výrazy a vyměňujeme si přepracované pohledy, ale kde se ve skutečnosti cítíme dobře.

Kennedy v šedesátých letech slavně řekl: "Když lidstvo dokázalo vymyslet nové stroje, které lidem vzaly práci, pak dokáže vymyslet i to, jak jim obstarat novou." To je chytré. Dnes jsme dál, protože jsme stvořili umělou inteligenci. Citát by mohl znít: "Když za nás stroje dokážou myslet, tak určitě vymyslí i to, jak se zabavíme my."

A až bude umělá inteligence opravdu inteligentní, tak nás nechá v práci na pokoji a bude za nás jezdit na víkendy.