Sjezdy České lékařské komory už pamatují leccos. Převolil se prezident poté, co ten předcházející odjel, psaly se dopisy ministrům a žádalo se jejich odvolání, křičelo se v diskusích. Ten letošní sjezd probíhající o víkendu v Brně spíše symbolizoval okurkovou sezónu. Momentálně chybí spoluhráč nebo častěji protivník, jímž bývá ministr zdravotnictví, a tak se celá dvoudenní akce odehrála v neobvykle klidné atmosféře zacílené především do útrob této lékařské organizace. Zvyšovaly se příspěvky a diskutovalo se o koupi administrativního centra celé organizace, které by mohlo sloužit i coby centrum výukové.

Lékaři neodcházejí jen za penězi

Přesto však i tento sjezd přinesl některá nová témata a s nimi i jistá varování. Kritický pohled lékařů na funkční nedokonalosti současného modelu elektronického receptu je dostatečně znám. Z podobného ranku je i varování, že lékařů je málo a do budoucna jich bude ještě méně. Veřejnost by tuto informaci měla dostat, stejně jako předpoklad, že migrační vlna, která bude úbytek českých lékařů kompenzovat, zřejmě přijde ze zemí na východ od nás. To však není nic neobvyklého. V Evropě jsou země, kde je mezi lékaři až třetina cizinců. Na první pohled se tedy jedná o ekonomickou migraci za lepším výdělkem a lepšími pracovními podmínkami.

Jenže v tom je právě ten háček. Sousední Rakousko se rovněž vyrovnávalo s odchodem svých absolventů do Německa a do Švýcarska za vyššími platy. Problém dospěl až do stadia, kdy příjmy tamních lékařů výrazně vzrostly… a oni odcházejí dál. Že by se chovali nelogicky? Nikoliv. Absolventi lékařských fakult a mladí lékaři nehledí pouze na platy, ale i na podmínky, za kterých se jim dostane náročného postgraduálního vzdělání vedoucího k jejich odborné samostatnosti. A v tomto bodě je právě české zdravotnictví na pomyslné křižovatce.

Univerzita a pak deset let čekání?

V letošním roce byl totiž schválen zákon o postgraduálním vzdělávání a nyní je třeba formulovat jeho prováděcí vyhlášky. Bohužel vnitřní zájmy odborných lékařských společností a úzké skupiny těch, kteří je vedou, mohou pod pláštíkem zvyšování kvality péče o pacienty, vést až k nesmyslně dlouhému období, kdy lékař nemůže plnohodnotně a samostatně rozhodovat o pacientově léčbě. A tak po šestiletém studiu na lékařské fakultě může současné absolventy čekat třeba až desetileté období, ve kterém budou plnit všechny povinnosti nutné k připuštění k atestační zkoušce i následným certifikovaným kurzům. A to už se na stole objevuje plán na periodické opakování těchto zkoušek.

Lékařů je v naší zemi přibližně padesát tisíc. Zdá se, že tato extrémně heterogenní populace plná zájmových skupin vykazuje zvláštní sebevražedný rys, jímž se odlišuje od všech dalších oborů – v budoucím období se chystá umořit sama sebe obtížností postgraduálního tréninku. A tak nezbývá než doufat, že stavovská organizace lékařů se spolu s budoucím ministrem zdravotnictví pokusí tomuto sebepoškozování zabránit. Pokud se tak nestane, pak možná za deset až dvacet let budou mladí čeští lékaři, kteří u nás vystudují zadarmo, léčit rovněž, ale ve své většině už ne české pacienty.