To si takhle říkáte, že EU je vlastně docela dobrý nápad. Hlavně když čtete různé Okamury a podobné, kteří mají dojem, že diktát z Bruselu je ještě horší než RVHP a že je potřeba semknout se blíže s mocným dubiskem na východě, kde je přece pořádek a žádná nesmyslná diktatura zahnutých banánů. V Rusku by nám nezakázali říkat přepáleným bramborám "rum"… Ne, ne, než Rusko, to radši EU, i když je to byrokratický moloch.

Jenže vždycky když si řeknete, že vlastně není tak zle, tak přijde něco, co s vámi zatřepe a zařve: Prober se! Teď třeba nejnovější legislativní EUropský nápad, že by úřady měly mít možnost zablokovat webovou stránku, popřípadě rovnou převzít celou doménu.

Samozřejmě v rámci "vyššího dobra", zde "ochrany spotřebitelských práv", jak to hezky popisuje Lupa.

Jako vždy: na počátku byl možná přijatelný, i když diskutabilní návrh, v němž byly všechny ty větičky jako "v případě, že hrozí nevratná škoda" a "pouze na základě soudního rozhodnutí". Pak to prošlo připomínkováním politiků a najednou zmizela nutnost soudu, z "nevratných škod" se stalo "porušování předpisů" a vůbec se to celé posunulo kamsi k digitálnímu středověku.

Škarohlíd ve mně říká, že tak to vlastně je, že po digitálním starověku, plném svobod a osobní odpovědnosti, se posouváme do období feudálního, kdy se establishment hodlá stát novou digitální vrchností a vzít si provozovatele webů jako své poddané. Samozřejmě ve jménu "vyššího dobra".

Je pravda, že, jak už je u nařízení EU zvykem, je i toto naformulované tak, že nechává na členských zemích, jak tvrdě a rigidně předpis implementují. Klidně si můžeme nechat ve svém národním předpisu nutnost soudního rozhodnutí, ale zkušenost říká, že Česká republika v implementaci evropských norem postupuje spíše mechanicky než rozumně a leckdy s tvrdostí nad rámec původního záměru. V té nejbrutálnější variantě dostane tuto pravomoc třeba ČOI a rozhodnutím úředníka přijde obchodník o doménu, hosting, o data…

No jasně, bylo by to krásné, kdyby byl internet prost šmejdských obchodů, které nedodávají zboží, na dobírku posílají cihly… Jenže takové obchody je možné postihnout už dnes, a poměrně efektivně. Tomu napomáhají i různé reputační systémy a sociální sítě, i když tyto mechanismy nejsou úplně dokonalé.

Ostatně takový zajišťovací příkaz byl taky jen nástroj pro krajní nouzi, když hrozily nevratné škody, a jak říkal kdysi jeden policejní prezident v podobné souvislosti: Kdo nic neudělal, nemusí se odposlechů bát! Zkušenost ukazuje, že obavy jsou namístě.

Už jsem to na tomto místě psal před časem a klidně to zopakuji znovu:

Volání po větší bezpečnosti, po jistotách, po tvrdších postupech proti "lumpům" se vždy přetaví v obrovskou pravomoc a sílu, danou někomu s velmi slabou možností kontroly. Když bude veřejnost požadovat, ať "ti nahoře něco udělají s podvodnými e-shopy", tak výsledkem bude nařízení viz výše. Občan jásá, "konečně si na ně budou moci došlápnout", a v radostném nadšení nad tím, že "už spravedlnosti nebudou stát v cestě pomalé soudy", zapomíná, že to, jestli stojí před hranou zákona, nebo za ní, záleží jen na úhlu pohledu. A pokud bude někdo moc chtít, tak si ten úhel pootočí.

Protože stále platí, že volání po rychlejší spravedlnosti a snazším trestu "pro lumpy" vede vždy jen k diktatuře a politické, potažmo úřední, zvůli.