Nebezpečné pokušení měnové války

První, co mě při čtení slov francouzského prezidenta ve včerejších Financial Times bliklo hlavou, byla obava z měnové války. Klíčové ekonomiky během finanční krize a následující recese odolaly lákadlu protekcionismu, nicméně nekonvenční politika řady centrálních bank vede k obavám z kompetitivních devalvací a spuštění nebezpečný hry půjček za oplátku. Nicméně pokud nejde o přímé intervence centrální banky na devizovém trhu, je problematické, kdy při měnové politice v podobě kvantitativního uvolňování jde o snahu rozhýbat domácí úvěrovou aktivitu a poptávku, a kdy se již výrazně projevuje vliv na devizové kurzy. Je například možné vyčítat Japonsku po dvou dekádách v pasti likvidity, že chce začít s nákupy cenných papírů v neomezeném objemu?

Aniž bychom museli Fed, BoE, BoJ nebo SNB obviňovat z úmyslu, na současnou situaci doplácí dvě regiony: eurozóna a Latinská Amerika. O druhém případu například psal 5. února ve FT chilský ministr financí Felipe Larrain. Eurozóně a dopadům posilování eura se věnovali kolegové z Deutsche Bank v nedávno publikované analýze “Where is the FX pain threshold?“, v níž došli k závěru, který asi není nijak překvapivý.

Německo s kurzem eura problém nemá a jeho „prahem bolesti“ je kurz až na úrovni 1,79 dolaru za euro. Problém ale mají Francie a Itálie. V prvním případě leží zmíněný práh na 1,24 dolaru za euro, ve druhém na 1,17 dolaru za euro, tedy výrazně pod dnešním kurzem 1,35 dolaru za euro.