Výsledky italských voleb se dle mého soudu v podstatě nijak neliší od toho, co lze v této zemi pozorovat přinejmenším od roku 1994, kdy mohutný útok soudů a médií vedl k faktickému rozpadu italského politického systému. Ten sice nikdy nebyl žádným vzorem k následování – například pro země střední a východní Evropy - ale tehdy pořád ještě vykazoval alespoň náznaky standardní struktury, kdy z názvů politických stran bylo možné dovozovat jejich ideologii a program.

Itálie tak pouze dokládá, že i v rámci Evropy je třeba rozlišovat různé druhy kapitalismů, tj. různé druhy demokracií a tržních ekonomik. Od hlavního proudu evropského establishmentu se ovšem liším především v tom, že tyto rozdíly považuji za přirozený důsledek kulturně sociálních zvláštností evropských národů. S tím souvisí i moje obavy z administrativně právní (mocenské) homogenizace Evropy. Pro ilustraci: protože v eurozóně nemůže být finanční nedisciplinovanost trestána prostřednictvím devalvace, nabízejí se především prostředky, které jsou politicky (!) téměř dokonale toxické, zejména jsou-li instalovány zvenčí, například dovozem z Německa.

Eurorealista mého ražení tedy už jen může doufat, že Itálie brzy přejde ze stavu „too big to fail“ do fáze „too big to save“. Evropský byrokrat by takovýto konec příběhu mohl pochopit tím dříve, čím podivnější budou vítězové demokratických voleb – tu, či onde.

Zbývá vám ještě 0 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se