Mudrlantům z Bellinzony navzdory

Nezbývá, než se vrátit do dob privatizace a k problému, zda a jak rozlišovat dobré a špatné investory, či zda by nám v takovém rozlišování pomohlo kritérium jejich národnosti. Tehdy bylo politicky rozhodnuto převést podstatnou část majetku na domácí subjekty, a to nejen v rámci kupónové privatizace, ale i metodami tzv. malé privatizace, munipalizace a nejrůznějších restitucí.

Cíle pro tuto diskriminaci cizinců byly, v mém vidění světa, přinejmenším dva, jednak osvobodit následné, již soukromoprávní transfery do zahraničí od politického břemene a současně s tím se i pokusit o ustavení „kritické masy“ českých kapitalistů, jejichž vysoká úmrtnost byla očekávána i v důsledku masivního kamenováni ze strany ostatních Čechů, švýcarských soudů apod.

Přeživší hrdinové kapitalistické práce pak měli být, v mém vidění světa, připraveni na majetkový homerun. Modelově: podnik, který byl státem převeden na renomovanou západní firmu, byl touto firmou posléze prodán někam do jihovýchodní Asie, aby se po čase přes jižní Afriku dostal zpět do českých rukou, o nichž ovšem v mezidobí převládlo mínění, že jsou to ruce pochybné, či, ještě hůře, velezrádně amnestované.

Neboli, navzdory mudrlantům z Bellinzony chci věřit, že dnešní národnostní restrukturalizace vlastnictví by mohla naplňovat uvedené představy z počátku devadesátých let. Stejně jako tehdy si totiž pořád myslím, že prosperující domácí kapitalista je mimořádně silným stabilizujícím prvkem demokratické společnosti. A stejně jako tehdy říkám, že destrukce této sociální skupiny byl největší zločin reálného socialismu. Už proto, že, jak se dnes a denně přesvědčujeme, obnovit tuto skupinu spoluobčanů je mimořádně bolestný a několik generací trvající proces.