Otázka konvergence, tj. dohánění vyspělých ekonomik je pozoruhodně analogická s tím, co jsme nedávno diskutovali jako sociální mobilitu v případě svírání a rozvírání nůžek mezi chudými a bohatými spoluobčany. V obou případech platí, že, bude-li se ten dole chovat úplně stejně jako ten nahoře, mezera mezi nimi se bude nejspíš zvětšovat. Neboli, chce-li David porazit Goliáše, především nesmí přijmout jeho hru.

Za velkou příležitost konvergujících ekonomik bych považoval všeobecný a nadnárodně homogenizovaný návrat Západu k paternalismu a regulaci, pokud by ovšem tyto země samy sebe neodsoudily k nemožnosti dělat „věci jinak“. To potom zbývá už jen otázka, kdo z nich a ve které etapě svého vývoje bude zaostávat více či méně. Je-li to dnes tak, že babišovsky adorované Slovensko upadá pomaleji než my, nejspíš to bude tím, že momentálně parazituje na euru (viz můj předminulý příspěvek) a asi též proto, že Robert Fico po Ivanu Miklošovi údajně zdědil o něco svobodnější ekonomiku.

Abych to shrnul, máme-li dohnat Západ, musíme být podstatně liberálnější než on. Neboli, z druhé strany vzato, nejjednodušší způsob jak může Západ uhájit svou – zatím – vedoucí pozici, je vnutit těm vzadu svou hru.