Forma a rozsah angažovanosti v evropských záležitostech jsou jistě výsledkem nejen intenzity národních zájmů, ale i vyhodnocení reálné síly tyto zájmy prosadit. V obou směrech se Polsko od ostatních nových členů EU liší. Co do vyjednávací síly pro něj hrají – kromě velikosti – i relativně nenarušené vztahy s emigrací v USA a co zejména, rafinovaně připomínané postavení zrazené oběti druhé světové války.

Co do národních zájmů a geopolitických obav je třeba v případě Polska především připomenout dynamiku, se kterou se odjakživa měnily jeho hranice. Nicméně i na té nejnižší úrovni každodenních ekonomických potřeb se Polsko od nás liší. Například se ho docela jinak dotýká evropská zemědělská politika, tj. asi to nejdůležitější, co dnes EU reálně nabízí. Obdobně tomu ale bude i v oblasti energetiky, kde Polsku z jedné strany hrozí Nord Stream a z druhé strany se mu rýsuje naděje s výrobou břidlicového plynu, jak ji dnes prosazuje polostátní Polski Koncern Naftowy (ORLEN).

Eurorealistické shrnutí tématu by tedy mohlo být takové, že naše nižší evropská angažovanost má docela racionální základ. Ve srovnání s Polskem nám totiž Evropa nemá až tak moc co nabídnout, i kdybychom, nevím kde, našli sílu, jak si to na ní vynutit.