Reindustrializace Ruska je bez účasti zahraničí nemyslitelná

Vedle naprosté neúcty k právům jednotlivce, mimochodem včetně práva vlastnického, je všem ruským režimům, včetně jeho sovětské varianty, společná naprostá ekonomická negramotnost jeho elit (jedinou výjimkou snad byl Petr Stolypin). Bohatství pochází ze země, patří vládci a je jen na něm, jak (ne)dobře s ním zachází. Protože je Rusko největší je jeho bohatství nesmírné/nevyčerpatelné, stejně jako je nesmírná moc jeho vládce. Díky této hluboce zakořeněné představě se Putin, v celku oprávněně, může spolehnout na to, že ekonomické sankce - bez ohledu na to, jak tvrdě reálně zasáhnou ruskou ekonomiku, nebudou ruskou společností vnímány tak, jak by byly vnímány jakoukoli společností západní.

Jinými slovy percepce dopadů sankcí bude jiná, neboť se může spolehnout na značnou ochotu akceptovat (i radikální) zhoršení ekonomické situace, pokud bude interpretována jako spiknutí cizích mocností proti Rusku. V tomto ohledu lze "ocenit" preventivní kroky, kdy je již teď určitá část ruské populace (intelektuálové) označována za "pátou kolonu Západu", protože stejná nálepka bude případně použita i na tzv. střední vrstvy, které eventuálně budou postiženy sankcemi jako první. V obou případech se jedná o relativně nepočetnou a ve městech, zejména v Moskvě a Petrohradu, žijící část populace, proti níž se postaví 60-70% věrných "obyčejných" Rusů, kterým státní/státem kontrolované televize "vysvětlí" cokoli.

V jednom ohledu je však současná ekonomická situace Ruska fundamentálně odlišná. Na rozdíl od 30. let minulého století, kdy probíhala tzv. stalinská industrializace, respektive jí předcházející modernizaci Petra Stolypina (v období cca 1907 - 1914), je dnešní Rusko zcela bezprecedentním způsobem zapojeno do světové ekonomiky.

V letech před 1. světovou válkou Rusko patřilo mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky světa, těšilo se přílivu zahraničního kapitálu, ale posléze bylo vše zhaceno válkou a následující, ještě horší, revolucí. V jejím důsledku - přijetí komunistické ideologie - se Rusko dostalo do téměř úplné izolace. Industrializace 30. let tedy proběhla ve státě, jenž měl jen minimální kontakty s okolím, ale navzdory tomu se na ní zásadním způsobem, byť formou selektivní spolupráce, podíleli zahraniční partneři - paradoxně zejména firmy z USA - o nichž se však v SSSR nikdy veřejně nemluvilo. Celý proces se tak jevil jako monumentální úspěch sovětského lidu, jeho vůle a génia jeho vládce.

Dnešní Rusko však v takové situaci není. Své suroviny samo nespotřebuje, s výjimkou některých specializovaných (často vojenských) průmyslových podniků nic nevyrábí, takže samo dlouho nevydrží. Nová reindustrializace - o níž nejhlasitěji mluví vicepremiér Rogozin - je nemyslitelná bez zahraniční spolupráce a je otázkou, kde pro ni chtějí hledat partnery, pokud ne na Západě (v tomto ohledu včetně Japonska a Jižní Koreje). Ve 30. letech Američanům (například Fordu, nebo US Steel Company) sověti za jejich know-how a technickou asistenci při výstavbě (traktorového závodu v Leningradě či hutí v Magnitogorsku) platili zlatem. Teď si vše zvykli platit v dolarech - což je zásadní důvod, proč je ruský trh tak atraktivní. Bez obchodu se světem - a zejména se Západem, nebudou dolary (nebo jich bude méně) a ruská atraktivita vyprchá. Samozřejmě je možné, že se vše podstatné začne odehrávat na ose Rusko - Čína, ale to je přesně ten scénář, ze kterého má ruská veřejnost nefalšovanou hrůzu.