Pořád stejná otázka a tedy i stejné dvě reakce na ni. Ta první říká, že tam, kam moje oko dohlédne, nevidím v oblasti makroekonomické teorie žádný model, který by měl tu úroveň vědecké průkaznosti, po které všichni prahneme. Druhá reakce říká, že při řízení reálných procesů lidstvo často spoléhá na aktuální (době poplatný) společensko-odborný konsensus.

Pokud firma prodělá kalhoty, pak se budou všichni především ptát, zda její účetní poradci byli dostatečně renomovaní; odborně se tomuto alibismu říká „brandnamismus“. Podobně, když se zřítí most, konstruktéra může zachránit pouze to, že jeho nová konstrukce odpovídá dnešnímu „state of the art“ v oblasti řízení rizik. Skutečnost, že v reálném životě nelze žádnou inovaci plně otestovat formou laboratorně opakovaných experimentů, je – obecně nahlíženo – jedna ze základních překážek pokroku. A to, opakuji, nejen u společenských procesů. Každopádně z toho vyplývá, že se zítra samozřejmě nikdy nedozvíme (vědecky hodnověrně), jak by vypadala cenová hladina, kdyby se dnes ČNB chovala jinak.

Nad rámec uvedeného tématu doplním, že zmíněná nejistota zásadním způsobem souvisí s pojmem odvaha, kterou všichni začnou velebit v případech, kdy se někomu něco povede – zpravidla docela náhodou. A protože nalézt odvahu je v soukromém sektoru přeci jen o něco jednodušší než v oblasti veřejného života, vede mě to k silné averzí k vědeckým (dnes se říká odborným) intervencím státu do řízení společnost.