Začnu-li vysokými školami, pak - s jistou nadsázkou řečeno – učitel by měl naopak své universitě uhradit náklady za to, že mu zajišťuje společenský statut a navíc i exkluzivní podmínky pro zvyšování či udržování vlastní kvalifikace.

S o něco menší nadsázkou bych očekával, že například odborní pracovníci ministerstva financí, ČNB, „velké čtyřky“ apod. budou soutěžit o to, kdo z nich – jako součást svých služebních povinností – bude moci odučit některý z pokročilejších kurzů na naší fakultě. Podmínkou takto předpokládané prestiže vysokých škol je samozřejmě to, že jejich rozsah se sníží na úroveň, která dává smysl, odhaduji tak asi na polovinu.

Přeskočím-li střední školy, pak rovněž v oboru základních škol vidím přinejmenším dva problémy, které považuji za zásadní a přitom nijak nesouvisející s nízkými platy. Především je to tlak víceletých gymnázií na odliv těch žáků, kteří by se jinak mohli stát oporou učitelského sboru, aby tak navíc získali mimořádně významné praktické dovednosti. Za druhé připomenu, že bez náhrady ze vzdělávacího systému vypadla povinná vojenská služba, během které jsem kdysi i já kde koho učil číst a psát, zejména pak chlapce s nedokončenou školní docházkou.

Jádro problému našeho školství tedy v nízkých platech nevidím, jakkoli bych našim učitelům zvýšení životní úrovně samozřejmě přál - stejně jako zdravotníkům, policistům a hasičům.