Neodpustím si konstatování, že jako celek je diskutovaný dokument Rady převážně jen souborem „jetřebismů“, jak jsme podobná doporučení označovali v dobách reálného socialismu. Pro ilustraci: jako zásadní se Radě jeví „… potřeba vytvořit správné pobídky pro badatele ve veřejném sektoru tak, aby usilovali o excelenci, zabývali se společenskými výzvami a spolupracovali s podnikatelským sektorem“.

Asi jedinou výjimkou by mohlo být doporučení Rady ohledně věkové hranice odchodu do důchodu. Toto mimořádně explozivní politikum mne ovšem vždy - z čistě analytického hlediska – vedlo k závěru, že již samotný odpor proti prodloužení této hranice signalizuje vážnou poruchu penzijního systému. Neboli: Co koho vlastně motivuje, aby opustil postavení, ke kterému se za celý život dopracoval? Který normální člověk si přeje odejít do důchodu, a to co nejdřív? Stále ještě někdo věří na kýčovité sny o rybaření a filatelii?

Za zcela nezávislé téma považuji aktuální emancipační pokusy našeho premiéra. Ten nedávno připustil, že špičky EÚ podcenily ukrajinský problém, poté začal namítat proti rozmisťování vojsk NATO a teď asi začne vzdorovat samotné Radě.