Měnová politika vystřílela své zbraně

Se zápornými úrokovými sazbami nemá zkušenost žádná z velkých centrálních bank. V Evropě si je zatím otestovali ve Švédsku a v Dánsku.  Jejich zkušenosti přitom ukazují, že  záporné úroky nakonec vůbec nemusí přesvědčit banky k poskytování nových úvěrů. Co se stane potom? Banky budou mít problém s nadbytečnou hotovostí na účtech ECB, z které nově začnou platit úroky. V nejbližší době se může jednat o 260 až 280 miliard eur. Část z nich budou banky chtít převést na mezibankovní trh, kde ale půjdou úroky také dolů a na rozdíl od ECB tam nebudou mít banky nikdy stoprocentní jistotu, že peníze dostanou zpátky. Pokud tedy banky nebudou více půjčovat ani zvyšovat rizikovost svých investic, bude mít záporná sazba jediný efekt - negativní dopad na jejich hospodaření.

Proto ECB nakonec bude chtít banky přímo odměnit za půjčování peněz do reálné ekonomiky. Výměnou za nové půjčky podnikům dá ECB bankám velice výhodné čtyřleté úvěry v celkovém objemu až 400 miliard euro. Problém je,  že ani to nemusí banky nutně rozhýbat k většímu poskytování podnikových úvěrů. Váhavost bank většinou nesouvisí s tím, že by neměly dostatek hotovosti. Naopak, jak jsem již zmínil, řada z nich má u ECB uloženo dost rezervních prostředků. Větší úvěrovou brzdou je rostoucí regulace a požadavky na kapitál. Starost o kapitál stále řadu bank odrazuje od nových úvěrů a spíše je žene do náruče vládních dluhopisů, které zbytečně neujídají z drahého kapitálového koláče. Kroky ECB tak mohou  teoreticky přesvědčit  velké kapitálem dobře vybavené banky, aby o něco zvýšily úvěrovou angažovanost vůči svým nejbonitnějším klientům. Těžko ale zlepší úvěrování menších a středních podniků na jihu Evropy, kde hrají prim slabší finanční instituce.

Dalším problémem je také slabý zájem samotných podniků o nové úvěry. Pokles úvěrů byl v uplynulých letech i odrazem celkově slabé domácí poptávky a investic. Dnešní obrázek tak do jisté míry odpovídá učebnicové pasti likvidity z pera Johna Meynarda Keynese. Peníze jsou extrémně levné, ale nikdo si nepůjčuje a investice zůstávají slabé. V takové chvíli další zlevnění peněz zpravidla nepomůže a neodrazí se v nastartování úvěrové aktivity. Co pomůže, je zpravidla volnější rozpočtová disciplína a větší investice státu, v ideálním případě zkombinované se strukturálními reformami. Uvolněnější rozpočtové otěže jsou ale pro Brusel a Berlín stále velké tabu.