Problémem Evropské unie není složitost fiskálních pravidel, bez výhrad lze ovšem souhlasit s jejich neefektivním vymáháním. Benevolence předchozích let zbytečně snížila jejich kredibilitu. Určitá automatizace sankcí při překračování dohodnutých mezí a minimální tolerance k výjimkám mohou pomoci jí opět zvýšit.

Současná fiskální pravidla v EU se opírají o dvě kritéria: strukturální rozpočtový schodek a dluh v poměru k HDP. Je logické zdůraznit především dluhové kritérium, neboť citlivost finančních trhů / věřitelů směřuje nejdříve tam. Ostatně i akademické diskuse se často zaměřují na tento parametr. Počítá se dlouhodobá udržitelnost, tj. stabilita dluhu v poměru k HDP. Vedou se diskuse o tom, kdy je dluh v poměru k HDP bezpečný, či naopak přináší rizika negativních dopadů na ekonomiku (viz loňský bestseller – diskuse o analýze Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa).

Nicméně podle mého názoru je správné doplnit „dluhovou brzdu“ i o pravidlo pro strukturální deficit, které pohlídá také dynamiku vývoje dluhu. Vláda sice může zdědit po předchozích kabinetech relativně nízký dluh, ale může se rychle zhoršovat, bude-li sestavovat rozpočty s vysokými deficity. V praxi samozřejmě záleží na zvolených limitech pro oba fiskální parametry. Limity zakotvené ve fiskálním kompaktu jsou v principu nastavené správně.