Otázka této Výměny byla postavena do roviny sankce nebo diplomacie (a vyzbrojování). Ale opravdu je to buď – anebo? Obávám se, že tak jednoduché to není a odpověď spíše zní: všechno, jen ve správný čas a ve správné míře.

Evropská unie spolu s USA reagovaly na první násilnou změnu hranic v Evropě po 70 letech postupně: nejprve zavedly sankce vůči fyzickým osobám, které dominovaly anexi Krymu, a následně přidaly sankce vůči podnikům, které z bezprecedentního kroku Ruska těžily. Když ani to nepomohlo a konflikt na Ukrajině nadále eskaloval místo toho, aby se uklidnil, přistoupila Evropská unie k výraznějším postihům Ruské federace. Vybrali jsme čtyři oblasti – finanční trhy, obchod se zbraněmi, těžbu ropy v náročných podmínkách a speciální technologie pro vojenské podniky – a omezili jejich šanci modernizovat se pomocí evropských a amerických technologií a s využitím evropských a amerických peněz.

Sankce jsme uvalovali s jediným cílem – dostat Rusko k jednacímu stolu, neboť desítky jednání a stovky telefonátů přicházely vniveč. Uvidíme samozřejmě, jak se situace v dalších dnech a týdnech vyvine, ale ve čtvrtek ráno, kdy píšu tento text, se zdá, že se naděje na vyřešení konfliktu na východě Ukrajiny možná skutečně objevila. Pokud Rusko a Ukrajina opravdu dospějí k určité dohodě, tak to bude mimo jiné důkazem, že společné odhodlání Evropské unie a USA a dobře zacílené sankce zafungovaly a že pomohly oběma stranám konfliktu najít nějaké řešení.

Případnou dohodou mezi Ruskem a Ukrajinou ale problém nestability na východ od našich hranic nekončí. Nemůžeme se proto vyhnout navyšování výdajů na obranu, nemůžeme zanedbávat silnější spolupráci s našimi partnery ve střední Evropě, nemůžeme rezignovat na silnou transatlantickou vazbu a nemůžeme zanedbat investice do naší energetické bezpečnosti. Tyto věci budou trvat léta, ale jen tak dlouhodobě zvýšíme naši bezpečnost.