Poučení z krizového vývoje reálného socialismu bylo pro mne takové, že makroekonomické nástroje mají svůj význam, nicméně jádro problému je třeba hledat v institucionálním uspořádání společnosti. A protože si totéž myslím o dnešní stagnaci Západu, musím se v rámci nabízené klasifikace zařadit mezi strukturalisty.

Rovněž dnes lze za onen institucionální problém považovat „příliš mnoho státu“. Novinkou je ovšem téměř neviditelný a přitom do obřích rozměrů rostoucí jakoby nestátní, veřejný sektor – reprezentovaný institucionálními hybridy všeho druhu, včetně pseudo-podnikatelů, kteří nám vnucují představu, že jsou „systemically important“. Co myslím restrukturalizací tedy mohu ilustrovat pomocí svého letitého návrhu na administrativní, tj. politicko-mocenské rozdělení „systémově důležitých“ firem na plnohodnotně privatizovatelné a tudíž i bankrotovatelné jednotky.

Jinak řečeno, jako důsledný strukturalista mám za to, že Západu by dnes mohla pomoci všeobecná desintegrace, a to v zásadě všeho – od vlastnictví po superstátní útvary. Což je ovšem dokonalý opak toho, co prosazuje hlavní proud západních intelektuálů, ani nemluvě o politicích, kterým se ale nijak nedivím.