Stále častěji bývá eurozóna přirovnávána k Japonsku. Pomalý růst či recese, deflace nebo velmi nízká inflace, firmy, které místo investic sedí na hromadách hotovosti, opatrné, neutrácející domácnosti. Méně často bývá zmiňována jiná paralela: střídaní odvážných kroků v hospodářské politice a kontraproduktivních opatření.
Japonsko nejdříve váhalo se sanací bank, aby následně fiskálními stimuly utratilo 245 procent HDP. Příkladem z poslední doby jsou tři šípy abenomiky – slabý jen, fiskální stimul a strukturální reformy, které letos japonská vláda doplnila opačně působícím zvýšením spotřebních daní. Přitom Japonsko má málo spotřeby a příliš úspor. Pokud japonská vláda hledá nové daňové příjmy, měla raději zdanit úspory než spotřebu.

Eurozóna je na tom podobně, v některých ohledech hůře. Fiskální politika na unijní úrovni je velmi omezená (viz velikost společného rozpočtu EU), resp. vymezuje se jen na jedné straně pravidly pro maximální deficity a dluhy. Koordinace národních fiskálních politik neexistuje. Výsledkem je, že již v roce 2012 mohla eurozóna jako celek přestat s fiskální restrikcí, primární cyklicky očištěné saldo vládního sektoru dosáhlo přebytku. Jenže to by znamenalo, že by úspory v předlužených zemích kompenzovaly vyšší výdaje v ostatních zemích. Měnová politika je sice jednotnější, nicméně hledání konsensu napříč názorově rozdělenými zástupci národních centrálních bank vede k tomu, že ECB reaguje pozdě a vlažně.

Proto není náhodou, že dlouhodobý růstový potenciál Japonska nyní dosahuje 0,8 procenta ročně a v případě eurozóny je navlas stejný.