Ze všeho, co jsem na tomto místě kdy napsal, vyplývá, že – odtud, z velké dálky – není projekt premiéra Abeho ničím jiným než jen dalším pokusem o řízení státu jako firmy. Podobnost je i v tom, že příslušná inovace se označí nálepkou, jejíž neotřelost má dát najevo, že „teď už se ví, jak na to“.

Ponechám stranou kritiku samotné „teorie správy korporací“ (řízení firmy) a vrátím se k narážce na vzdálenost mezi Evropou a Asií. Kromě obecných obtíží s interpretací výsledků politik typu abenomics zde totiž navíc čelíme i tomu, že ze všech odrůd kapitalismu je pro nás (přinejmenším pro mne) nejméně srozumitelným ten z jihovýchodní Asie. V případě evropského systému jsem se mohl alespoň pokusit jej označit jako eurokapitalismus, ve zjevně posměšné návaznosti na Gramsciho italský eurokomunismus. Naopak pro způsob podnikání v Japonsku a Jižní Koreji jsem zatím nikde žádnou trefnou charakteristiku nezaznamenal.
Z těchto důvodů jsem se tedy trochu obával, že Japonsku náhodou naroste HDP a my hned všude budeme instalovat abenomics – nejspíš hned vedle chorvatských pokladen.