Každá hospodářská politika, ze své definice, používá argumenty jak ekonomické, tak i politické. V té první skupině je jistě otázka, se kterými zeměmi a v jakém slova smyslu bude Litva případně tvořit optimální měnovou zónu. Z čistě ekonomického hlediska totiž každá odchylka od takové optimality vede k poměrně nákladným mezistátním transferům, které musí kompenzovat to, oč by se jinak – tak či onak – postaral kurzový režim.

Politický rozměr eurozóny ovšem říká, že uvedené náklady jsou cenou za očekávanou homogenizaci Evropy, tj. sjednocení institucionálních rámců jejích jednotlivých členů. Zejména mělo jít o prosazení finanční discipliny tím, že nezodpovědným vládám je odebrána možnost řešit svou nekázeň oslabováním vlastní měny. Tato politická vize se zatím zřejmě nenaplnila, nicméně v mezidobí byla dále rozšířena ohledně států, které v Evropě vznikly jako výsledek rozpadu postkomunistické části světa.

V roce 2009 s tímto novým typem politické argumentace vystoupilo Slovensko, které – přinejmenším ve vyjádřeních tehdejšího ministra financí Ivana Mikloše – hledalo v euru ochranu před tzv. mečiarizací politického systému. Následovaly pak pobaltské republiky, jejichž politická argumentace je ještě přesvědčivější a porozumět jí nakonec může i každý zapřisáhlý odpůrce společné evropské měny, včetně mne.