Zopakujme, že libertariánská teze o tom, že výdaje státu – bez rozdílu určení – mají být co nejmenší, je jistě v rozporu s obecným přesvědčením, že státní investice jsou prorůstové. Zopakujme tedy i naši argumentaci, že dokonce i soukromopodnikatelská investice se může stát efektivní v zásadě pouze náhodou a že právě to je ten důvod, proč je třeba maximálně otevřít a osvobodit trhy, má-li se alespoň občas někomu zadařit.

Uplatníme-li uvedenou myšlenku na infrastrukturu, snadno zpochybníme jakoby evidentní předpoklad, že její vyšší kvalita neomylně přiláká podnikatele ze všech koutů planety. Doklady tohoto omylu najdeme už v poválečném selhání rozvojových projektů Světové banky v Africe. Dnes zase vidíme problematičnost evropských dotací do infrastruktury Řecka či Portugalska, západoněmeckých investic do bývalé NDR, či našich průmyslových zón.

Neboli, každý pokus státu vybudovat si infrastrukturní památník musí být nahlížen s maximální nedůvěrou, a to i v případech, kdy úroková míra je záporná.