Odpověď na otázku je tentokrát jednoznačná – ne. Pro politiky bude vždy lákavá myšlenka financovat veřejné investice zlepšující dopravní infrastrukturu, občanskou vybavenost nebo životní prostředí. Většina voličů bude souhlasit s investicemi zvyšujícími kvalitu života, ať už je to opravená cesta, chodník nebo centrum města. I po 25 letech transformace existuje v těchto oblastech obrovský deficit – podinvestovanost z předchozích 60 let. Vždy bude shoda ve společnosti, že naše silniční síť by měla mít podobu té německé a železniční např. francouzské nebo japonské.

Jak ovšem ukazuje zkušenost zemí jako je Řecko, Španělsko nebo Portugalsko, které si „užívaly“ nízkých nominálních úrokových sazeb a v určitém období dokonce záporných reálných úrokových sazeb k „dělání svých občanů více šťastnými“, nemusí být cesta zvyšování dluhu ani v tak příznivém období ideální volbou. Cílem veřejných investic není postavit dálnici, kterou ale následně díky vysokému mýtnému nikdo nevyužívá a nevyrostou kolem ní nové výrobní kapacity.

Dluhovou aritmetiku zvládnou i děti se znalostmi ze základní školy. Na jedné straně čitatel – dluh, na straně druhé – jmenovatel – HDP. Je zřejmé, že jakákoliv investice zvyšující budoucí HDP nedělá problém s udržitelností rozumné míry poměru dluhu k HDP. Pokud ale jmenovatel – HDP roste pomalu nebo vůbec tak se růst dluhu vždy projeví ve zhoršení pohledu investorů (ratingu) na danou zemi. Pokud tedy ekonomové očekávají, že růst jmenovatele - HDP se nevrátí k potenciálním růstům před krizí, měli by být politikové velice opatrní se zvyšováním čitatele – dluhu. Při nízkých mírách růstu se v budoucnu snížení poměru dluhu k HDP dá dosáhnout pouze zvyšováním daní nebo snižováním výdajů. Před jakoukoliv veřejnou investicí by tedy měly být položeny tyto základní otázky: Může daná investice zvýšit atraktivnost regionu pro soukromé investory a zprostředkovaně tak pro příliv produktivních a prorůstových investic? Vytvoří investice pracovní příležitosti i v dlouhém období a ne jen v průběhu jejího budování? Bude mít stát dostatek zdrojů i v budoucnu na udržování a obnovu původních investic? Nedojde k efektu vytlačení soukromých investic těmi veřejnými?