David Marek - hlavní ekonom Deloitte

Fiskální politika v roce 2015: Stále ve špatných šlépějích

„Vláda by měla sundat nohu z plynu a přestat stimulovat růst ekonomiky.“

Národní rozpočtová rada nám chybí jako sůl. Nemyslím nový úřad, kde by se místa rozdělovala podle stranického klíče, trafiku pro vysloužilé politiky nebo rádoby odbornou komisi, která stejně na nic nepřijde, a pokud náhodou ano, tak jí stejně nebude nikdo poslouchat. Myslím skutečně nezávislou odbornou instituci, která by byla schopná es kvalifikovaně vyjádřit, a bude-li potřeba kritizovat, ministerstvo financí či samotnou vládu. Její verdikt ke státnímu rozpočtu, resp. fiskální politice pro rok 2015 by sice nebyl dramaticky kritický, nicméně pozitivní by patrně nebyl. Na fiskální politiku se dá podívat ze dvou úhlů pohledu: stabilizační role fiskální politiky a dlouhodobá udržitelnost veřejných financí.

Celkový deficit vládního sektoru v širším slova smyslu by se měl v příštím roce prohloubit na 2,6 procenta HDP z letos očekávaného 1,5 procenta HDP. Vzhledem k očekávanému růstu ekonomiky to znamená zhoršení cyklicky očištěného primárního rozpočtového saldo (nezahrnuje náklady na dluhovou službu) o 1,5 procenta HDP, což představuje fiskální impuls, který by měl zrychlit růst ekonomiky zhruba o 0,5 procentního bodu. Otázkou je proč?

Ekonomika by měla příští rok růst. Sice to nebude nijak závratné tempo, mělo by však stačit na to, aby se v průběhu příštího roku uzavřela mezera výstupu (rozdíl mezi skutečným a potenciálním výkonem ekonomiky). Přesně v takovém okamžiku by se měl změnit charakter fiskální politiky. Vláda by měla sundat nohu z plynu a přestat stimulovat růst ekonomiky.

Při pokračujícím růstu by měla naopak začít zvažovat další snížení deficitu či dokonce přebytkové veřejné finance a vytvářet si polštář na horší časy. Fiskální politika by měla zmírňovat výkyvy v rámci hospodářského cyklu. Jenže česká fiskální politika je velmi často nastavena přesně naopak. Utráceli jsme na úkor deficitů a dluhů v době před finanční krizí (například v roce 2006 se HDP reálně zvýšil o 7,1 procenta, vláda přesto hospodařila s deficitem veřejných financí 2,3 procenta HDP!). Poslední čtyři roky naopak vláda naordinovala veřejným financím výraznou dietu. V roce 2009 činilo cyklicky očištěné primární rozpočtové saldo minus 3,4 procenta HDP, loni již bylo kladné ve výši 0,6 procenta HDP.  A teď opět otáčíme kormidlem fiskální politiky po větru, ačkoli by se jím mělo točit proti větru. Fiskální impuls potřebovala loni nebo předloni, příští rok to bude spíše plýtvání.

Schodek vládního sektoru 2,6 procenta se ukazuje jako příliš vysoký také z pohledu analýzy dlouhodobé fiskální udržitelnosti. Pokud by se měl veřejný dluh v poměru k HDP stabilizovat na současné úrovni (45 procent HDP), neměl by schodek v příštím roce přesáhnout 1,5 procenta HDP. Bylo by tedy žádoucí, aby se deficit veřejných financí alespoň stabilizoval na loňské a letošní úrovni. Zvýšení deficitu v příštím roce na 2,6 procenta HDP vrací dluh v poměru k HDP na rostoucí dráhu a částečně neguje draze zaplacenou fiskální konsolidaci v předchozích letech, kdy se snižovaly deficity i přes ekonomickou recesi. Příznivý ekonomický vývoj může negativní tendenci ve vývoji veřejného dluhu na chvíli překrýt, nicméně budou-li rozpočty vládního sektoru nastavené stejně jako ten pro příští rok, dluh v poměru k HDP bude postupně vzlínat. V úvodu jsem se zmínil o rozpočtové radě. Na tomto místě se nabízí zmínit další důležitou instituci: dluhovou brzdu.

 Petr Strejček - Brno International Business School

Stání dluh a rozpočet

„Debata o každém českém rozpočtu bude i pro mě zajímavá ve chvíli, kdy dlouhodobě budeme snižovat své závazky.“

S dovolením se budu ve svém příspěvku věnovat více státnímu dluhu, než návrhu rozpočtu a jeho schodku. V případě, kdy Česká republika patří mezi nejzadluženější země na světě v období posledních deseti let a v dynamice růstu dluhu, nemá asi smysl hodnotit miliardy v různých kapitolách. Členové vlády se plácají po ramenou a uklidňují veřejnost informací, že celkové zadlužení naší země vůči našemu HDP, jež nyní činí 48 %, patří k nejlepším v Evropské unii.

Což je sice pravda, ale před deseti lety byl státní dluh ČR vůči našemu HDP přibližně 20 %. Nechci ani počítat „o“ kolik, nebo složeným úročením „kolikrát“ se může navýšit stejnou politikou schodků náš státní dluh například za tři volební období (dluhová spirála je s každým navýšením rychlejší). Selský rozum mi říká, že pokud se budeme nadále zadlužovat, mohou naši zemi potkat časy krizové s mnoha podivnými scénáři.

Zatímco většina českých rodin dokáže vyrovnaně hospodařit a kontrolovat si stránky příjmů a výdajů, nedokážou dle mého názoru stejné české rodiny ve volebních programech najít ty strany a politiky, kteří se budou podobně chovat a hospodařit s rozpočtem největší rodiny – České republiky. Navíc, dobré hospodáře dokážeme trestat. Tato dichotomie mi napovídá, že se pomalu učíme kapitalisticky chovat ve svém nejbližším okolí, nechápeme však, že například ve volbách roz hodujeme i o svém společném vlastnictví. Formální a macešský přístup ke společnému hospodářství před rokem 1989 pokračuje naneštěstí i nyní. Debata o každém českém rozpočtu bude i pro mě zajímavá ve chvíli, kdy dlouhodobě budeme snižovat své závazky.

A subjektivní hodnocení rozpočtu (se schodkem) navrženého současnou vládou: prostě se dále zadlužujeme.

---

Ondřej Schneider - Think tank IDEA a FSV UK

Co můžeš udělat letos, odlož na příští rok

„Práce na rozpočtu by se měla odvíjet od makroekonomické prognózy a od priorit vlády, ne od toho, jaké číslo se líbí ministrovi financí.“

Psal jsem o tom pro Respekt: Státní rozpočet na rok 2015 je nešťastný z makroekonomického pohledu a způsob, jak je prezentovaný poskytuje minimum užitečných informací. Jen stručně hlavní argumenty.

Důležité údaje jsou skryté pod tunami slovní hlušiny a stovkami zbytečných čísel, která není s čím porovnat. Veškeré výdajové tabulky pro jednotlivá ministerstva a úřady obsahují jen čísla na rok 2015, nelze je porovnat s údaji za předchozí roky. V jedné z příloh se ale naopak můžeme dočíst - na uživatelsky přívětivé straně 23, že vláda bude „snižovat strukturální schodky rozpočtu“ ve shodě s nařízením Rady Evropské unie, ale až, ehm, od roku 2016. Připojený graf již bezeslovně ukazuje, že naopak v letech 2014 a 2015 se tento schodek prudce zvyšuje. To je ale úplně nejdůležitější informace ze všech těch tabulek a desítek stránek bezobsažného textu!

Státní rozpočet by měl být především strategický dokument, který stanovuje mantinely vládě, zasazuje její rozpočtovou politiku do makroekonomického rámce a přispívá k stabilizaci ekonomiky. Práce na rozpočtu by se proto měla odvíjet od makroekonomické prognózy a od priorit vlády, ne od toho, jaké číslo se líbí ministrovi financí. Například česká vláda se zavázala svým partnerům v Evropské unii, že bude udržovat schodek rozpočtu očištěný o vliv hospodářského cyklu okolo 1% HDP. To se díky zřejmě zbytečně dramatickým škrtům v investicích povedlo již v loňském roce. Rozpočtová dieta byla bolestivá a přispěla k propadu HDP. Nicméně, schodek klesl na 1,5% HDP a nová vláda mohla tedy pouze udržovat tuto hladinu schodku a splnil aby tak své závazky k Evropě a mírně by podpořila ekonomický růst v Česku. Místo toho se rozhodla schodek rozpočtu zvýšit poměrně razantně. Za dva roky vlády se schodek prohloubí zhruba o 2 procentní body HDP a Česko se opět dostane do situace, kdy dluh vlády poroste a rozpočtová politika bude kritizována Evropskou unií a český ministr financí bude muset na jaře roku 2016 zase jezdit do Bruselu předkládat plán, jak rozpočtové schodky sníží.

Proč vládě, respektive ministerstvu financí „prochází“ taková změna rozpočtové politiky bez velké kritiky? Jedním důvodem je jistě i únava tisku a čtenářů z neustále zdůrazňovaných rozpočtových škrtů v předchozích letech. Ještě důležitější je ale, podle mého názoru, absence odborně fundované,politicky neutrální a respektované instituce, která by vládní návrh rozpočtu podrobila ekonomické analýze a srozumitelným způsobem by daňovým poplatníkům i poslancům sdělila, co vlastně návrh státního rozpočtu představuje.

Moudrá vláda by pochopila, že pro sebe i pro budoucí vlády je potřeba vybudovat na ni nezávislou instituci, která by měla pravomoc vyjadřovat se ke státnímu rozpočtu (a dalším rozpočtovým zákonům). Takové instituce - rozpočtové rady – existují v řadě států a většinou vedou ke kultivaci rozpočtové politiky a k lepší informovanosti veřejnosti i politiků o skutečném stavu veřejných financí v daném státě. V Česku rozpočtovou radu navrhovala v rámci tzv. finanční ústavy předchozí pravicová koalice, možná trochu škodolibě až pro novou vládu. Současná vláda však návrh zákona nepodpořila a na návrh tak padá prach zapomění. Vládě zřejmě přijde vhodnější, když její nejdůležitější rozhodnutí – tedy výše rozpočtového schodku – neprochází žádnou odbornou oponenturou. Proč by také, 100 miliard je takové hezké, kulaté číslo...

 Jaroslav Borovička - New York University

Dlouhodobý výhled je neudržitelný

„Ačkoliv si premiér Sobotka libuje, že nový rozpočet splní Maastrichtská kritéria, měli bychom si uvědomit, že tříprocentní limit pro schodek rozpočtu je nejhorší možný přípustný scénář.“

Návrh rozpočtu na příští rok není nijak horší nebo lepší než to, na co jsme v případě českých vlád zvyklí z minulosti. To však neznamená, že bychom měli být byť jen umírněně spokojeni – dlouhodobé rozpočtové chování českých vlád je totiž spíše tristní.

Asi nemůžeme očekávat, že nám „apolitický“ ministr financí představí státní rozpočet s nějakou hospodářskou vizí. Proto se spíše zaměřím na dlouhodobý trend, ve kterém nový rozpočet jednoznačně pokračuje.

Ačkoliv si premiér Sobotka libuje, že nový rozpočet splní Maastrichtská kritéria, měli bychom si uvědomit, že tříprocentní limit pro schodek rozpočtu je nejhorší možný přípustný scénář (bez ohledu na to, že tato hranice je v podstatě jen symbolická a v současné době absoluteně nevynutitelná). Pokud tedy vláda navrhuje schodek ve výši 2,5% HDP, pak jsme této nejhorší přípustné hranici velmi blízko, což je těžko omluvitelné v situaci, kdy je ekonomický výhled pro příští rok vesměs optimistický.

Díky dlouhodobému ekonomickému růstu není pro stabilizaci veřejných financí nutné, aby byly schodky v průměru nulové. Existuje však jednoduché pravidlo. Pokud je průměrná míra růstu v ekonomice G a průměrný schodek rozpočtu (jako procento HDP) S, pak veřejný dluh vyjádřený jako podíl na HDP bude dlouhodobě konvergovat k číslu S / G.

V letech 1997-2015 (včetně optimistické prognózy na příští rok) česká ekonomika rostla průměrným tempem 2,26 % ročně. Na druhou stranu průměrný schodek rozpočtu činil 3,63 % HDP. Pokud by tento trend pokračoval, nakonec by český veřejný dluh dokonvergoval k výši 160 % HDP.

To se samozřejmě nestane – česká vláda a ekonomika nejsou a ještě dlouho nebudou dostatečně věrohodné na to, aby investoři byli ochotni tolerovat tak vysokou míru zadlužení. Z toho vyplývá, že fiskální politika praktikovaná českými vládami poslední dvě desetiletí se prostě musí systematicky změnit. Doteď vlády zneužívaly toho, že vládní dluh rostl z velmi nízké úrovně, a tedy je celková výše dluhu nemusela příliš trápit. To ale už nebude při současném trendu dlouho pravda.

  Dušan Tříska - Národohospodářská fakulta VŠE

Větev pod sebou nikdo nepodřízne

„Mandatorní výdaje fakticky znemožňují dosáhnout vyrovnaného rozpočtu v zásadě libovolné vládě.“

Výzvy ke splácení dluhů v době ekonomického růstu vypadají na první pohled jako dobrý nápad, ale z hlediska reálných politických zájmů je to čistá fantasmagorie. Žádná vláda tuto politickou sebevraždu dobrovolně neprovede, nejspíš s odůvodněním, že nejdřív musí napravit škody napáchané předchozí mocenskou garniturou – například S-kartou a druhým důchodovým pilířem.

Druhá moje poznámka míří na potřebu ministra financí řídit stát jako firmu. Zde si dovolím připomenout, že zásadním krunýřem firemního rozhodování jsou tzv. fixní náklady, že v případě státu jim odpovídají především tzv. mandatorní výdaje a že právě tyto výdaje fakticky znemožňují dosáhnout vyrovnaného rozpočtu v zásadě libovolné vládě. Zejména pak, pokud bude jejich podíl růst a vláda bude mít stále vážný zájem přežít do konce volebního období.

Na první pohled je tedy situace bezvýchodná. Vyžaduje totiž tvrdou, skutečně systémovou změnu velikosti státu a způsobu jeho financování – například v oblasti mandatorních výdajů. A kam jen dohlédnu, nevidím nikoho, kdo by měl chuť anebo reálnou sílu takovou změnu prosadit. Takže nám nezbývá než se i nadále jen dohadovat, zda náš aktuální deficit mohl být o něco menší či měl být ještě větší (více „pro-růstový“).

 Jan Bureš - hlavní ekonom Ery

Promarněné příležitosti?

„Při současné technické debatě se také zapomíná, proč šla DPH v posledních letech nahoru.“

Ekonomika v roce 2015 zřejmě poroste druhý rok v řadě velice slušným tempem okolo 2,5%. Vláda přitom plánuje prohloubit schodek veřejných financí z letošních odhadovaných 80ti miliard korun na 100 miliard. To by dávalo smysl ve dvou případech. Pokud by vláda chtěla výrazně navýšit veřejné investice, které byly v uplynulých letech zbytečně agresivně seškrtány. Nebo má v záloze zásadnější reformu reagující na dluhodobé neduhy českých veřejných financí - například na stárnutí populace. Nic takového se ovšem neděje.

Investiční výdaje sice porostou, zásadní nárůsty ale zaznamenají spíše transfery domácnostem (vyšší důchody, zrušené zdravotnické poplatky) a poroste i spotřeba vlády. Vláda také nemá v záloze žádné zásadnější reformy veřejných financí a soustředí se spíše na kosmetické změny, jako je čarování s třetí sazbou DPH. Úleva takového kroku pro domácnosti je relativně malá (odhadem okolo deseti korun měsíčně na lécích), zatímco administrativní náklady na změny softwaru v pokladnách a v účetním systému řadě podniků znepříjemní život.

Při současné technické debatě se také zapomíná, proč šla DPH v posledních letech nahoru. Výběr DPH se od roku 2010 zvýšil o více než třicet miliard korun a její podíl na celkových příjmech české vlády vzrostl zhruba o jeden a půl procentního bodu. Záměrem minulé vlády bylo použít vekou část dodatečných prostředků na financování důchodové reformy. Ta je v tuto chvíli odstavena na vedlejší kolej. Relativně vysoké zdanění spotřeby ale v zásadě zůstává. Sečteno, podtrženo, rozpočet na rok 2015 sice není pro české veřejné finance v tuto chvíli velkým problémem. Na to, že ekonomika pěkně roste a jsme na začátku volebního období, je ale bohužel málo ambiciózní.