O investicích nemluví jenom Miloš Zeman a dnes už i Sobotkova vláda, investice jsou dnes módní ekonomickou mantrou, alfou a omegou všeho, především v Evropě i v USA.

Investovat chce i nový předseda Evropské komise Juncker, jen neví, kde na to vezme. Před rokem 2008 byl v módě růst, pak přišla etapa fiskální přísnosti, jako by o nic jiného v životě nešlo, a dnes všichni zase skloňují slovo investice. Praktická politická ekonomie podléhá zjevně módě, jako každá jiná oblast života.

Lawrence Summers, bývalý americký ministr financí a bývalý rektor Harvardu, upozorňuje na novou studii MMF a interpretuje ji tak, že každý dolar směřující na investice pozvedne celkovou produkci o tři dolary.

MMF, který byl vždy advokátem fiskální přísnosti, mění podle Summerse ve své vlajkové publikaci, tedy posledním výhledu světové ekonomiky, názor.

Zdůrazňuje, že když je nezaměstnanost vysoká, stimulativní efekt investic bude vyšší, když si na ně stát půjčí, než když na ně hledá zdroje zvýšením daní či škrtáním jinde. Správně designované investice prý nakonec celkovou zadluženost sníží, nikoli zvýší.

Podléhá politická ekonomie módě? Co soudíte o nové mantře investic a zprávě MMF v tomto ohledu?

Ondřej Schneider - Think-tank IDEA a FSV UK

Perpetuum mobile?

„Summers ve svém článku porovnává splátky z dluhu s výnosy z investice. Nikde nevidím, že by se splácel samotný dluh.“

Na jednu stranu argumenty MMF a Summerse chápu – ekonomické oživení je slabé, nezaměstnanost v řadě zemí kontinentální Evropy pořád vysoká, inflace nízká a záplava peněz na trzích tlačí výnosy z vládních dluhopisů dolů. Obávám se však, že žádné jednoduché recepty – a ničím jiným výzva Larry Summerse není – nám z dnešní situace nepomohou. Mám k svému názory dva důvody:

1) Larry Summers vlastně prezentuje triviální myšlenku: pokud se vláda může financovat za 1% úrok a může investovat s návratností 6 %, její investice zvyšují blahobyt, a protože vláda si „umí vzít“ z každého vydělaného dolaru 25 %, investice se může i sama financovat. Perpetuum mobile? Ech, ty detaily... Summers ve svém článku porovnává splátky z dluhu (dluh je 100 korun, úrok 1 %, roční splátka úroku je tedy 1 koruna) s výnosy z investice (investice je 100 korun, výnos 6 %, z něj vláda nějak získá 25 %, tedy její příjem je 1,5 koruny) a dovozuje, že investice se zaplatí. Nikde ale nevidím, že by se splácel samotný dluh (oněch původních 100 korun). Na ten si investice vydělá za 200 let, což je zjevně za horizontem uvažování modelu profesora Summerse. U studenta bychom za takové opominutí asi vyhazovali od zkoušky, ale u profesora z Harvardu se nad tím hluboce zamýšlíme...

2) Studie MMF, na kterou se Summers odvolává, si dává pozor, aby to řekla kulantně, ale v zásadě tvrdí, že je třeba financovat „kvalitní projekty“ v oblastech, kde je zjevný nedostatek investic a kde je možné investice provést „efektivně“, tedy především bez korupce (na tom také závisí Summersův odhad 6% výnosnosti). Jako příklady uvádí MMF nedostatečné zásobování pitnou vodou, chybějící silníční spojení, výpadky v dodávkách energie. To jsou samozřejmě úctyhodné příklady a role veřejných investic v těchto oblastech je klíčová. Ale v Evropě, nebo v USA? Další silnice? Odkud kam? Nebo máme nedostatek čističek vod?

 Pavel Kohout - Partners

Investice jsou jen nástrojem

„Pokud vláda nebo centrální banka umělými zásahy zvýší objem investic nad rozumnou míru, má to sice krátkodobě vliv na růst HDP, ale nemusí to mít zdravý dopad na ekonomiku ve středním a delším období.“

Existuje mnoho druhů investic, ale všechny mají jedno společné. Ať už je řeč o investicích do strojů nebo intelektuálního vlastnictví, do nemovitostí rezidenčních nebo komerčních, do akcií nebo dluhopisů, investice samotná je jen prostředkem pro zhodnocení peněz. Peníze patřící investorům (bez ohledu na to, zda jde o kapitál vlastní, či půjčený) pak v konečném důsledku vždy slouží spotřebě.

Investice jsou vždy nástrojem pro zvýšení budoucí spotřeby. Každá hmotná investice (do výroby nebo do služeb) musí být doprovázena spotřebou své produkce. Jinak se investice stane ztrátovou. Pokud je investice pořízena na úvěr, je to problém pro investora. Pokud je takových investorů více, je to problém pro banku. A pokud je takových bank více, je to problém pro vládu.

Každá ekonomika má jen určitý objem reálných investic, hmotných či intelektuálních, do nichž se vyplatí investovat. Umělé, úředně organizované pobídky k ještě vyšším objemům investic mohou mít tři možné dopady:

1. Cena kvalitních a hlavně bezpečných investic neúměrně vzroste. Přetlak poptávky způsobí pokřivení cen. To je jev, který nyní můžeme pozorovat u státních dluhopisů zemí považovaných za kvalitní dlužníky. Německo v první řadě, ale i Česká republika.

2. Nadbytečné peníze proudí do neproduktivních a předem ztrátových projektů, a to jen proto, že peníze je třeba „nějak proinvestovat“. Velmi často se to stává v sektoru nemovitostí, o němž si mnoho lidí naivně myslí, že je strojem na peníze. Ne ovšem vždy a ne všude.

3. Nadbytečné peníze se točí v neproduktivních spekulativních schématech. Stačí dvě jména: Enron a Lehman Brothers.

Pokud vláda nebo centrální banka umělými zásahy zvýší objem investic nad rozumnou míru, má to sice krátkodobě vliv na růst HDP (což je dáno ze samotné definice HDP), ale nemusí to mít zdravý dopad na ekonomiku ve středním a delším období. Úvěrová bublina v Evropě před rokem 2008 je toho jasným dokladem. A to je jen jedna ilustrace jevu, který se stále opakuje. Minimálně od roku 1873, kdy svět zasáhla největší finanční krize v historii. Tato krize měla epicentrum ve Vídni a jedním z jejích nepřímých následků byl vznik rakouské ekonomické školy – proudu, který vysvětluje hospodářský cyklus především jako sérii přehnaně vysokých objemů investic do neproduktivních projektů.

Když tedy státníci, slovutné instituce a věhlasní profesoři horují pro více a více investic, měli bychom si vzpomenout na jeden termín z rakouské školy: malinvestice, špatné investice, které stojí za bankovními a hospodářskými krizemi. Jako kdyby jich za poslední desetiletí bylo málo.

Luboš Mokráš – Česká spořitelna

Ne všechny investice jsou si rovny

„K celé diskusi máme historicky důležitý příklad. Je jím Japonsko, které se hluboko od devadesátých let opakovaně snažilo oživit ekonomiku pomocí stimulace investicemi.“

Pravdou je především to, že se z investic stalo aktuální módní slovo nebo – jak je uvedeno v úvodním textu – „mantra“. To je značně nepříjemné, protože na jednu stranu jsou investice skutečně potřebné a inteligentní investice i vysoce užitečné, na druhé straně reálně hrozí, že v takové kampaňovité náladě se na efektivitu investic moc zřetel brát nebude a bude se investovat, aby se investovalo, tvořila se pracovní místa atd. S tím je spojeno riziko, že už tak zadlužená Evropa se vrhne na investování i za cenu dalšího růstu už tak vysokého zadlužení s nadějí, že investice povedou k oživení ekonomiky a následně i k poklesu zadlužení, jen proto, aby se zjistilo, že se investovalo špatně a že to, co z celé aktivity nakonec zbylo, jsou jen ty dluhy. No a do třetice: až by to vše proběhlo, došlo by ke klasickému vylití vody z vaničky i s dítětem, tj. z problémů by byly obviněny samotné investice o sobě, ne jejich chybné použití a byl by vyvozen závěr, že se investovat nemá raději vůbec.

K celé diskusi máme historicky důležitý příklad. Je jím Japonsko, které se hluboko od devadesátých let opakovaně snažilo oživit ekonomiku pomocí stimulace investicemi. Japonsko je podle mého názoru v tomto směru pro Evropu v mnoha směrech relevantní, takže z jeho historické zkušenosti můžeme načerpat velmi důležitá poučení. O to se snažila tato studie MMF, která japonskou zkušenost se stimulací investicemi zkoumala. Závěry studie jsou zajímavé: multiplikátor veřejných investic je nízký a s rostoucím objemem investic dále klesá, je však vyšší než efekt veřejné spotřeby. Tj. když už stimulovat, je lepší investovat než prostředky utratit za čistou spotřebu.

Jak se dalo čekat, studie ukázala, že ne všechny investice jsou si rovny. V Evropě by se určitě dala najít řada investičních projektů s vysokým multiplikátorem, historická zkušenost však ukazuje, že o určení investic rozhodují spíše různé podivné politické úvahy a kompromisy než jejich čistá technokratická efektivita. Studie také určuje možné příčiny nízké efektivity investiční stimulace. Jednou z příčin je vytěsnění efektivnějších soukromých investic veřejnými, další poměrně dobrý stav infrastruktury v Japonsku, a tedy relativně nízká potřeba do ní dále investovat. Vzpomínám si, jak se kdysi žertovalo, že Japonci budou mít časem v každé hoře dva tunely a na každý ostrov tři mosty… Bohužel ušetřili na bezpečnosti jaderné elektrárny ve Fukušimě.

Investice by měly být součástí mixu opatření k oživení evropských ekonomik, ne však tou nejdůležitější. Tou by měly být také neustále omílané strukturální reformy. Jejich vytrvalým hlasatelem je především prezident ECB Draghi, který neopomene jedinou příležitost na to, aby je připomněl. Jde především o reformy trhu práce, které by měly podle mého názoru mnohem větší pozitivní dopad na momentálně nejhorší potíž Evropy, kterou je nezaměstnanost mladých lidí a obecné snížení byrokratické zátěže, především té, která stěžuje život podnikatelů a omezuje možnosti zakládání nových podniků. Problém samozřejmě je, že do toho se politikům nechce, protože pro část jejich voličů by některé tyto reformy nemusely být úplně příjemné.

 Petr Strejček – Brno International Business School

Dobrá zpráva pro Řecko!

„Zásadní změna přístupu MMF nevěští dle mého názoru nic dobrého.“

V úvodu textu si dovolím nejprve zažehrat nad stavem redakcí zmíněné Mezinárodní politické ekonomie, a to v naší vysokoškolské oblasti. Zatímco každá slušná ekonomická fakulta v západním světě má svoji katedru, nebo dokonce studijní obor mezinárodní politické ekonomie, u nás budeme hledat jen předmět MPE velmi těžko a najdeme jej spíše v sylabu politologických oborů. Je to převelká škoda a spojování této světově prestižní disciplíny s u nás již zdiskreditovaným marxismem-leninismem může snad skončit.

K věci. MMF v létě oznámil, že Řecko ušlo velký kus cesty, a také dodal, že i přes patrnou „únavu“ vládní koalice i obyvatelstva musí helénská země dohodnuté fiskální cíle splnit. V opačném případě budou zavedena nová úsporná opatření. Po změně názoru v MMF si nynějších 30 % řeckých nezaměstnaných konečně vydechne a určitě se bude těšit na reálnou změnu politiky MMF a s radostí budou očekávat stimulační injekce. Vše se může vrátit do zaběhnutých kolejí a z Řecka se opět může stát čistý příjemce již nejen evropských dotací. A tamní ekonomika bude opět růst na steroidech až do dalšího kolapsu.

Globalizace srovnala konkurenceschopnost národů a dříve vydobyté sociální bonusy se bolestivě ztrácí v záplavě levného zboží všeho druhu. Evropské záchranné mechanismy zůstávají v pohotovosti a země PIGS jsou stále pod lékařským dohledem. Připomínat, že země PIGS jsou právě zeměmi PIGS proto, protože pojídaly ekonomická anabolika, je zbytečné.

Zásadní změna přístupu MMF nevěští dle mého názoru nic dobrého. Očekávají se po Latinské Americe a jihovýchodní Asii snad finanční problémy také v „civilizovaném“ světě? Problémy, které bude nutno řešit „citlivěji“ než dříve? Řecká laboratoř dala světu několik reálných odpovědí na zvědavé otázky. Například krize totálně překreslila řeckou politickou mapu a polarizovala společnost i politické spektrum. Tradiční řecké politické strany se tlačí v marginálním koutku a naopak krajně vpravo i vlevo vstali noví bojovníci. Ti bojovníci, kteří nabízejí rychlá řešení a například euroskepsi. Přemýšlí snad MMF nad dlouhodobější sociální udržitelností v tradičních státech v jejich přechodném období k opravdové a globální konkurenceschopnosti?

 Jaroslav Borovička – New York University

Stát jako investor a tvůrce hospodářské politiky

„Zpráva MMF sice hovoří o tom, že by veřejné investice měly snižovat poměr veřejného dluhu k HDP, ale tyto kvantitativní výsledky se zdají být přehnaně vysoké.“

V debatě o vládní investiční politice je třeba zásadně rozlišovat dva aspekty – investiční hledisko a hledisko makroekonomické stabilizace.

Pokud bude stát nahlížet na investice stejně jako soukromý investor, pak je rozhodování přímočaré – pokud je současná hodnota budoucích přínosů vyšší než náklady investice, pak je vhodné takovou investici uskutečnit. Můžeme sice debatovat o tom, zda by takovou investici měl podniknout soukromý sektor nebo vláda, ale v konečném důsledku by investice měla být uskutečněna, zejména pokud je zaměřena na zvýšení dlouhodobé produktivity ekonomiky.

Je přitom zřejmé, že pro stát je výhodnější uskutečňovat takové investice v recesích, když jsou firmy realizující takové zakázky ochotné nabídnout výrazně nižší ceny a úrokové míry pro financování jsou nižší. Výsledkem tak je přirozená proticyklická vládní investiční politika, která je pouze důsledkem toho, že se stát chová jako dobrý hospodář a investor vůči svým daňovým poplatníkům. To je naprosto nekontroverzní ekonomický pohled.

Druhým, a již poněkud kontroverznějším přístupem je náhled na investiční politiku coby nástroj makroekonomické stabilizace. Podle tohoto přístupu se stát má v recesích pouštět i do investic, které nemusí mít samy o sobě kladný čistý výnos, protože makroekonomické stabilizační efekty plynoucí z takových investic jsou dostatečně velké na to, aby vyrovnaly i neefektivitu těchto investic. Slavný je výrok Johna Maynarda Keynese o tom, že lepší než nedělat nic je platit lidi za to, aby kopali díry a zase je zasypávali.

Zpráva MMF zdůrazňuje, že v posledních desetiletích ve vyspělých ekonomikách významně klesá objem veřejného kapitálu (například infrastruktury) relativně k HDP. Vyspělé země zkrátka dlouhodobě méně investují z veřejných peněz. To však není důsledkem zmenšování role státu v ekonomice, ale naopak růstu jeho role v oblasti mandatorních výdajů. Na investice tak zbývá výrazně méně prostředků.

Vyspělé ekonomiky se tak zahnaly do kouta. Stát již dnes přerozděluje v podstatě polovinu HDP, takže vyšší míry zdanění obyvatelé tolerují jen velmi neochotně. Míra veřejného dluhu je rovněž vysoká. Pokud tedy budou vyspělé země chtít investovat, musí se nutně ptát, kde na takové investice vzít prostředky.

Zpráva MMF sice hovoří o tom, že by veřejné investice měly snižovat poměr veřejného dluhu k HDP, ale tyto kvantitativní výsledky se zdají být přehnaně vysoké. V grafu 3.5 na straně 83 zprávy výzkumníci MMF ukazují, že po uskutečnění veřejných investic klesá poměr dluhu k HDP rychleji, než jakým tempem roste HDP samotné – a to znamená, že i samotná výše dluhu začne okamžitě klesat. To by znamenalo, že pokud chce Sobotkova vláda v příštím roce utratit sto miliard korun na dálnice, nemusela by si na ně vůbec půjčovat, protože by se tyto investice zaplatily v podstatě ihned.

Ačkoliv je realistické očekávat, že účelné investice například do infrastruktury dokážou zvýšit produktivitu ekonomiky natolik, aby byly společensky výhodné, lze si jen těžko představit, že by se takové investice okamžitě zaplatily i vládě, aniž by si musela na jejich financování půjčit nebo vybrat více daní. Technicky řečeno, spíše to vypadá, že výzkumníci MMF nenalezli dostatečně exogenní experiment.

Několikrát jsem již zmínil, že se zde bavíme o účinných a potřebných investicích. I zpráva MMF toto zdůrazňuje: nelze se zaměřit jen na jakékoliv investice a jen doufat v keynesiánský stabilizační efekt. Doslova říká: „V ekonomikách, které mají jasně identifikované potřebné investice do infrastruktury a které mají zavedené efektivní procesy řízení veřejných zakázek a staveb, navíc v zemích, které se nenacházejí v expanzi a kde monetární politika je již dnes značně expanzivní, existuje silný argument ve prospěch zvýšení investic do infrastruktury.“

Když se zamyslíme nad aplikací takových doporučení v českých podmínkách, najednou narážíme na problémy, které vůbec nesouvisejí s ekonomií. O jakých „jasně identifikovaných investicích“ hovoříme, když stát není schopen naplánovat Pražský okruh, širší síť dálnic, železniční koridory nebo se rozhodnout, zda stavět či nestavět nové bloky Temelína? Vláda sice tento týden představila dvousetmiliardový plán výstavby dálnic, ale to je jen předvolební gesto pro tento týden, papír toho snese hodně. V podobném smyslu, o jaké efektivitě se bavíme, když prezident Miloš Zeman propaguje svůj nesmyslný kanál, který se nemůže zaplatit v žádném případě?

Ale abychom nekřivdili české vládě, situace není o moc jiná ani v USA. V roce 2009 Obamova administrativa předložila velmi ambiciózní plán výstavby vysokorychlostních železnic. To se zdálo jako skvělý nápad – ekonomika v recesi, úrokové míry nízké, stavební firmy ochotné stavět za nízké ceny, stárnoucí infrastruktura a zejména katastrofální stav železnice v oblastech, kde by se více železniční přepravy snadno uživilo (hlavně v koridoru podél východního pobřeží), k tomu přímo vybízely. Výsledek za téměř šest let? 11 miliard utracených dolarů a dopad mizivý.

Hlavním problémem tak přestává být, jak stimulativní vlastně veřejné investiční výdaje jsou. Větší překážkou se stává neschopnost vlády postavit cokoliv, bez ohledu na to, jak produktivní by taková investice byla.

 Jan Libich – ekonom, VŠB-TU Ostrava & La Trobe University (Melbourne)

Kdy je dobré investovat do stárnoucí pop-star?

„Jen v případě, kdy se stát zbaví dlouhodobé závislosti na dluhu, mohou být dluhem financované státní investice účinné pro oživení skomírající ekonomiky.“

Představte si popového zpěváka po sedmdesátce, jehož hvězda již třicet let nezadržitelně upadá. Jeho příjmy z prodeje alb a koncertů stále klesají a zdaleka nestačí na pokrytí jeho stále rostoucích výdajů na drogy a alkohol, ve kterém utápí žal. Tím pádem postupně narůstá jeho dluh. Zpěvák přijde do banky a žádá o další půjčku s tvrzením, že má plán, jak ty peníze investovat do opětovného nastartování své kariéry.

A nyní si představte ekonomiku, jejíž populace stárne, a tudíž se daňové příjmy státního rozpočtu dlouhodobě snižují a výdaje na penze a zdravotnictví zvyšují. Díky průběžnému systému jejich financování dochází k postupnému zvyšování státního dluhu. Navíc je ekonomika v recesi, což situaci nepomáhá. Politici přijdou s plánem, jak se „pro-investovat“ k opětovnému růstu.

Za jakých okolností bude banka ochotna zpěvákovi půjčit? Za jakých okolností budou trhy ochotny půjčit politikům? Dříve, než vůbec banka začne hodnotit reálnost zpěvákova plánu, bude v prvé řadě posuzovat, jestli je schopen se urychleně zbavit závislosti na drogách a alkoholu. To samé platí o ekonomice.

Investice na dluh mohou fungovat pouze v případě, že nejprve dojde k nápravě dlouhodobého problému veřejných financí koncepčními reformami penzí a zdravotnictví. Jen v takovém případě, kdy budou veřejné finance dlouhodobě solventní, má Mezinárodní měnový fond pravdu. Jen v takovém případě, kdy se stát zbaví dlouhodobé závislosti na dluhu, mohou být dluhem financované státní investice účinné pro oživení skomírající ekonomiky. Je to proto, že sníží nejistotu, a tak podpoří spotřebu domácností a investice firem. A tento efekt opravdu může být, jak tvrdí MMF, v současné pasti likvidity větší než obvykle.

Doufejme, že se zpěvákovi i politikům co nejdříve podaří zbavit jejich závislostí…

 Lubor Lacina – Mendelovo evropské centrum

Investice do inovací

„Pokud existuje možnost přenechat aktivitu v oblasti investic soukromému sektoru, měla by být taková varianta vždy preferována.“

Když se v roce 2008 začala v USA diskutovat otázka fiskální expanze, prostřednictvím veřejných investic, objevila se jako vždy na stole vládních úředníků celá řada empirických studií odhadujících multiplikační účinek veřejných výdajových programů od renomovaných ekonomů. Odhady multiplikátoru se však pohybují v širokém rozpětí od hodnot 0,5 do 2,0 s tím, že většina provedených empirických studií se přiklání spíše k nižším hodnotám.

Ekonomové zpochybňují také očekávaný dopad veřejných investic na tvorbu nových pracovních míst ve středním a dlouhém období. Jinými slovy když se začne stavět dálnice, přehrada nebo jaderná elektrárna, zaměstná to dočasně poměrně velký počet osob s nízkou úrovní vzdělání (stavebních dělníků), ale po ukončení stavby zůstanou tito pracující opět na trhu práce s nízkou šancí získat zaměstnaní v oboru s vyšší přidanou hodnotou. Je také vždy otázka, zda se naplní očekávání, že nová veřejná infrastruktura přitáhne nové soukromé investice. Mělo by být varující sledovat např. nové dálnice ve Španělsku, po kterých z důvodu placení mýtného nejezdí téměř žádná auta a v jejich okolí nevznikají nové výrobní kapacity.

Alternativa ve formě investičních pobídek pro soukromý sektor formou např. daňových úlev se jeví jako více tržní. V téměř pětadvacetileté historii ekonomické transformace střední a východní Evropy hrály investiční pobídky a příliv soukromých, především pak přímých zahraničních investic podstatnou roli při zvyšování produktivity, konkurenceschopnosti a dynamiky ekonomického růstu. Varující by ovšem měla být skutečnost, že i přes výrazný pokles jednotkových nákladů práce (např. v Řecku o více než 30 %) nedochází k výraznému nárůstu přílivu investic do nejvíce postižených zemí periferie eurozóny.

Osobně bych se tedy přikláněl k třetí alternativě podpory investic, a to především nových, inovativních projektů. Tak jak eurozóna až v době krize přistoupila k dobudování bankovní a fiskální unie, tak by měla být dokončena integrace národních kapitálových trhů. Jen velká evropská burza s dostatečnou kapitalizací a likviditou umožní generovat dostatečné množství soukromých investic včetně tolik potřebných fondů rizikového kapitálu.

Závěrem lze tedy konstatovat, že hra s veřejnými investicemi je vždy hra s otevřeným koncem. Pokud existuje možnost přenechat aktivitu v oblasti investic soukromému sektoru, měla by být taková varianta vždy preferována.

Jan Drahokoupil – Evropský odborový institut (ETUI) a Mannheimská univerzita

Móda jako proces poučení se

„Současné znovuobjevení důležitosti ekonomie strany poptávky pak nepřišlo z čistého nebe, ale v kontextu nashromáždění hory dat o nešťastných důsledcích období pošetilé fiskální přísnosti.“

Politická ekonomie a ekonomie vůbec módě bezesporu podléhají. Tento kolektivní intelektuální vývoj však není vůči dění v reálném světě imunní. Vývoj v rámci dominantního ekonomického paradigmatu tak reflektuje vývoj v ekonomice – zvláště pak té ve Spojených státech, ale také v Evropě. Jihoasijské krize devadesátých let tak vedly k důležitým změnám politiky v zasažených zemích, ale měly jen omezený dopad na intelektuální vývoj v Evropě a Americe.

Období relativní stability v USA a západní Evropě od poloviny osmdesátých let do roku 2007 vedlo k nebezpečnému pocitu sebeuspokojení mezi policy makery, kterému lze přičíst fatální chyby v regulaci bankovního sektoru. Toto období stability také vedlo mezi ekonomy k vytěsnění lekcí z meziválečné krize a některých obecně přijímaných myšlenek poválečné keynesiánské revoluce.

Do módy tak přišly empiricky nepodložené mýty, jako je Sayův zákon tvrdící, že příjmy budou automaticky utraceny, nebo moralizující odsouzení protikrizové intervence, které oslavovalo krizi jakožto mechanismus nutné očisty likvidující neefektivní nebo ekonomice škodlivé aktéry. Do módy přišla také nepodložená hypotéza ‘fiskální přísnosti s expanzivními důsledky‘.

Současné znovuobjevení důležitosti ekonomie strany poptávky pak nepřišlo z čistého nebe, ale v kontextu nashromáždění hory dat o nešťastných důsledcích období pošetilé fiskální přísnosti, které začalo již v polovině roku 2010. Světla na konci tunelu jsme se dodnes nedočkali navzdory tomu, že centrální banky, na rozdíl od období meziválečné krize, celou dobu rozhodně s protikrizovou intervencí neotálely. V tomto kontextu je důraz na investice pochopitelný, neboť ty představují nejefektivnější formu stimulace chybějící poptávky.

Současnou módu je tak třeba interpretovat jako proces poučení se z empirické zkušenosti. To sice nefunguje perfektně a je také draze zaplacené, ale nakonec se přece jen zdá, že sféra idejí nemůže ignorovat realitu. V Evropě však stále tento proces učení nezasáhl velkou část politických elit. V ekonomickém mainstreamu však obětního beránka dnes už hledat nejde.

 Zdeněk Kudrna – University of Vienna

Promyšlené, ne megalomanské investice pomohou

„Stále platí, že dobře promyšlené a férově vysoutěžené investiční projekty povedou k pozitivním multiplikačním efektům daleko pravděpodobněji než cinknuté tunely.“

Móda i módní vlny v politické debatě o ekonomických otázkách v sobě mohou mít racionální jádro. Stejně jako jsou v létě v módě kraťasy a v zimě kabáty, tak byly za finanční krize v roce 2008/09 v kurzu keynesiánské stimuly a záchrany bank, aby je pod hrozbou dluhové krize v letech 2010/12 na piedestalu vystřídaly škrty, na jejichž místo se ve stínu stále zřejmější deflace dnes derou investiční stimuly. To, že politická debata reaguje jak na vývoj ekonomiky, tak na vnímání klíčových rizik, je nakonec dobře.

Změna priorit v doporučeních MMF navíc není nepodloženým ideologickým veletočem, ale opírá se o solidní analýzu. Ta ukázala, že fiskální multiplikátory jsou v krizi podstatně vyšší než v časech relativní stability; škrty způsobují hlubší propad a stimuly zase větší nárůst ekonomické aktivity. Avšak makroekonomové z Washingtonu rozhodně nedávají politikům bianco šek k bezuzdnému utrácení za cokoli. Stále platí, že dobře promyšlené a férově vysoutěžené investiční projekty povedou k pozitivním multiplikačním efektům daleko pravděpodobněji než cinknuté tunely.

Navíc ekonomická analýza přínosů a nákladů klasických investičních projektů je celkem rozvinutá disciplína, které dominuje selský rozum a kupecké počty. Změnám v módním politickém diskurzu nijak nepodléhá, takže ekonomům nic nebrání přispět k tomu, aby z vějíře možných investičních programů pomohli vybrat ty projekty, které mají největší šanci přispět k očekávaným makroekonomickým efektům. Snadno pak můžeme zjistit, že nejzajímavější nejsou megalomanské infrastrukturní stavby, ale třeba investice do zateplování budov, které jednak povzbudí stavebnictví ve všech regionech a jednak přispějí i k řešení geopolitických bolehlavů, jako je závislost na dovozu energií.

Tomáš Prouza – ekonom, státní tajemník pro evropské záležitosti

I pro investice platí: Ano, ale!

„Mimo jiné je třeba umět přínosy investic vysvětlit.“

Zkušenost se škrtáním investic za každou cenu máme osobní a nepříjemnou. Navíc empirické testy v posledních letech jasně ukázaly, že škrty bez reforem vedou pouze k recesi a blbé náladě.

Investice jsou proto potřeba, navíc v ČR máme co dohánět. Ale potřebujeme splnit řadu podmínek:

1. mít jasnou strategii, čeho chceme investicemi dosáhnout a co chceme podpořit

2. umět vybrat investice, které mají největší multiplikační efekt

3. investovat tam, kde nejsou k dispozici srovnatelné soukromé prostředky, a zbytečně nevytlačovat soukromé investice

4. odbourat byrokracii, která brzdí využívání investičních prostředků kvůli složitým povolovacím procesům nebo nesmyslně nastaveným kontrolním procesům

5. umět vysvětlit přínosy investic

To poslední se zdá úsměvné. Ale kdo někdy byl v Chile, určitě si pamatuje propagaci investic do infrastruktury z chilských penzijních fondů (a všichni Chilané to vědí). Naproti tomu spousta české infrastruktury vznikla za pomoci evropských peněz (a téměř polovina Čechů v průzkumu pro ČT říká, že si nevšimla žádného přínosu našeho členství v EU).

 Dušan Tříska – Národohospodářská fakulta VŠE

Ze stagnace se nelze ani proškrtat, ani proinvestovat

„Nebankrotovatelným subjektům by měl být tento typ činnosti povolen v co nejmenším myslitelném rozsahu.“

Jednu chvíli se mi zdálo, že teze o tom, že stát je špatný hospodář, se již konečně stala pevnou součástí hlavního proudu ekonomického myšlení. Nyní se ale tato trivialita začíná znovu zpochybňovat, tentokrát v podobě návrhů, abychom se z krize proinvestovali.

Měli bychom tedy uvěřit, že parlamenty a jejich vlády se již naučily hospodařit lépe než dosud, a že už dokonce dokážou rozlišit různé míry efektivnosti variantních investičních příležitostí, včetně těch, které výrazně přesahují délku volebních období.

Opačné vidění světa lze vyhrotit – pro vyšší dramatičnost – třeba ve formě požadavku, aby rozhodování o investicích bylo znemožněno každému, komu nehrozí bankrot v případě neúspěchu, tj. například osobám bez právní způsobilosti nebo, což je náš případ, státům.

Méně vyhroceně řečeno: Nebankrotovatelným subjektům by měl být tento typ činnosti povolen v co nejmenším myslitelném rozsahu. A co zejména, se státními investičními pokusy by neměla být spojována žádná pozitivní očekávání, bez ohledu na to, zda se týkají infrastruktury, ochrany spotřebitelů, školství, nebo vědy.

Jinak řečeno, z dnešní stagnace se nelze ani proškrtat, ani proinvestovat. Pravda je totiž nekonečně krutější: dnešní západní společnost trpí závažnými systémovými vadami, zejména pak sílícím omezováním svobody, včetně svobody podnikání. A jedním z dokladů tohoto zhoubného vývoje jsou i výzvy k posilování státní investiční aktivity.