Přispějte do diskuze o prostředí, ve kterém vyrůstají i vaši potomci. Svými názory pomozte ovlivnit veřejnou debatu o vzdělání a výchově dětí.

Nejzajímavější příspěvek byl vyhodnocen redakcí IHNED.cz a oceněn tabletem Acer Iconia Tab W510 32G Windows8.

Třídenní anketu iniciuje Kamarádi vzdělání, Nadační fond České bankovní asociace na podporu vzdělávání, partner projektu Česko mluví o vzdělávání.

 


 

Vyhodnocení redakce IHNED.cz: Naším úkolem je ukazovat cestu

Morálka, samozřejmě. Vzdělání, jistě. Nakonec ale v našich úvahách zvítězil vlastně ten nejprostší příspěvek. „Svou roli cítím spíše v tom, dětem umožnit nahlédnout pod naší ochranou rukou do všech možných částí společnosti, aby samy mohly vnímat a vybrat si takové vzděláni, morálku, kariéru, které rozumí a budou ji považovat za vlastní,“ píše Tomáš Charvat z Prahy. Tedy jen dítěti ukazovat cestu. Snad nejlépe vše shrnuje ve své slavné knize libanonský filosof Chalíl Džibrán:

"Vaše děti nejsou vašimi dětmi. Jsou syny a dcerami Života, toužícího po sobě samém.
Přicházejí skrze vás, ale ne od vás.
A třebaže jsou s vámi, přece vám nepatří.
Můžete jim dát svou lásku, ne však své myšlenky, neboť ony mají své vlastní myšlenky.
Můžete dát domov jejich tělům, ne však jejich duším, neboť jejich duše přebývají v domově zítřka, který vy nemůžete navštívit dokonce ani ve svých snech.
Můžete se snažit být jako ony, nepokoušejte se však učinit je podobné sobě.
Neboť život nekráčí zpět a nezastavuje se u včerejška.
Jste luky, z nichž jsou vaše děti vystřelovány jako živé šípy.
Lučištník vidí na stezce nekonečna terč a napíná vás svou silou, aby jeho šípy letěly rychle a daleko.
Ať napínání rukou Lučištníka je pro vás radostí.
Neboď jak miluje šíp, který letí, tak miluje také luk, který je pevný".

Zdenek Mihalco, editor IHNED.cz

 



 

Vidím to půl na půl

Já bych to viděl zhruba půl napůl. Kdybych se na to měl podívat trochu negativně, tak v kariéře především se odvoláváte na sebe, vlastní dovednosti a umění.

Pokud se Vám daří, práce vás baví a vynáší Vám, nikdo Vám nebude bránit pracovat třeba od rána do večera. Úspěch, peníze, pocit seberealizace, to vše může člověka naplňovat a povznášet.

Naproti tomu, k čemu Vám tohle všechno je, když na úkor práce opomíjíte přátele, vztahy, aktivity. Stejně to funguje obráceně.

K čemu Vám je parta skvělých přátel, nezapomenutelné zážitky z cestování a sportů, když nemáte ani na chleba. Doporučuju obě roviny vnímat a nechat dítě, ať si v každé najde to svoje.

Vladislav Kalvoda, Praha

 

Agresivního syna podporovat nebudu

Nedalo mi to, musím reagovat, protože v současné době tento problém řeším. Po rozvodu - manžel si našel jinou - synové šli za otcem - zůstali v rodinném domě a já odešla - bez majetku, bez práce do velkého města za prací a pomalu se znovu stavím na nohy - bez rodiny.

Po roce za mnou přišel starší syn - úspěšně studuje na vysoké škole - a dost agresivním způsobem mi řekl, že potřebuje zvýšit alimenty - ať jsem ráda, že se dobře učí .

Já jsem samozřejmě velice ráda, ale alimenty nezvýším - sama mám málo a navíc nebudu v synovi podporovat agresivitu.

Kdyby mě slušně požádal, a sám se ke mě choval slušně - velice ráda bych pomohla. Ale tímto způsobem vidím, že bych akorát nezdravě podporovala agresivní styl jednání.

Navíc syn mi nepřeje ani k mým narozeninám, Vánocům - nic. Je to velice těžké, ale myslím, že jsem se rozhodla pro syna správně.

Iveta Rychtaříková

 

Když ubývá slušnosti

Mnohokrát jsem se přesvědčila, že s délkou setrvání člověka na nějakém důležitějším postu ubývá jeho schopností vnímat názory okolí, korigovat vlastní "úlety" v chování, mít tzv. zpětnou vazbu.

Své dítě - dnes už dospělého studenta vysoké školy jsme se s manželem snažili vychovat ke slušnosti, pravdomluvnosti, pracovitosti a zdá se, že naše úsilí nebylo marné.

Jak se ovšem bude vyvíjet další jeho život po studiích, to se uvidí. Já osobně dávám přednost před kariérou klidnějšímu životu bez ostrých loktů, podrazů.

Milada Klátilová, Písek

 

I slušní musí mít ostré lokty

Poslední dobou v české společnosti převládá názor, že kariérně úspěšný člověk, který něco dokázal a něčeho dosáhl, svého postavení buď docílil nelegální cestou, nebo přinejmenším s lidmi ve svém okolí nezacházel právě v rukavičkách.

Že takovýto člověk je v první řadě sebevědomým "hajzlíkem", který se neohlíží ani na slušné vychování, ani na základní morální hodnoty a který jde za svým cílem takříkajíc přes mrtvoly.

I když si většina lidí uvědomuje, že to není pravda, že úspěšnými lidmi mohou být i slušní a vzdělaní, vkrádá se do našich hodnotových kritérií myšlenka, že chceme-li vychovat úspěšné dítě, musíme ho v první řadě naučit používat ostré lokty a neohlížet se příliš na ostatní.

Takže se na jednu stranu snažíme, naučit ho slušnosti, vštěpovat mu patřičné morální hodnoty, představujeme mu ten "správný" žebříček hodnot, ale zároveň toto všechno popíráme vetami typu: "Stejně si to všechno nakradl." "A po čích zádech se tam dostal? Kdyby potivě pracoval, tak tohohle nikdy nedosáhne!"

Není třeba se stydět

Dítě se pak dostává do situace, kdy je sice vhodně "vychováváno", avšak zároveň je na něj stále znova a znova významně šibalsky mrkáno, aby si uvědomil, že slušně vychování je jen tak na oko, že skutečného úspěchu s ním nelze dosáhnout.

Rodiče, ale i celá společnost, média by se v první řadě měli zaměřit na to, aby ukázali, že i slušný  člověk může být úspěšný.

Slušná výchova není nic, za co by se člověk musel stydět. Dokud se tomu tak nestane, i slušně vychovaný a zásadový člověk si bude klást otázku, jestli si svým přístupem nezavírá cestu k lepší kariéře a jestli tím v konečném důsledku neškodí i vlastí rodině.

Protože právě výchova je to, co v první řadě formuje naši osobnost a náš žebříček hodnot.

Michal Kolezsar, Praha

 

Cesta, která vede do pekla

Základem je výchova ke slušnosti, pokud chci, aby se okolí ke mě chovalo slušně - potom se sám musím chovat také tak.

Dalším krokem je tuto výchovu rozšířit o poznatek že pokud něco chci, tak pro to musím něco také udělat a vyvinout určité úsilí (zde je velmi důležitý bod pro rozhodnutí - pokud jsem slušný tak to úsilí skutečně vynaložím, pokud ne tak k cíli může vést i neslušná a nemorální.

Bohužel někdy pohodlnější cesta , ovšem ta bývá cestou do pekel) a jako pomyslná třešnička na dortu, poznání toho, že vzdělání a znalosti poslouží k tomu, že se při tom vynakládání úsilí může dotyčný méně nadřít.

Takže hnacím silou a hlavním prvkem kariéry je docela obyčejná lidská vlastnost a tou je chtivost, tu umocňuje lidská fantazie a tyto dvě veličiny spolu se vzděláním a vrozenou inteligencí přináší kýžený úspěch.

Dokonce jsou i jedinci kteří i přes tuto kombinaci zůstanou slušnými a morálními lidmi. To jsou ti co měli dobrý základ a dobrý příklad.

Jarda Teuber Praha

 

Teď dítěti dávám ještě volnost...

Jsem čerstvý otec dvou Letého syna. Zatím razím stanovisko, že různých pravidel si za život užije až až, takže mu dávám volnost. Snažím se mu především věnovat svůj čas.

Vlastně je to teď na úkor moji kariéry, ale je mi to jedno. Pokud bude chtít být vědec, tak ho podpořím a pokud to bude opravdu chtít, tak bude vědcem. Pokud bude chtít být truhlář, tak ať je truhlář. Hlavně ho to musí bavit. Ona pak ta kariéra, když to člověka baví, stejně přijde sama.

Pavel Zácha, Ostrava

 

Nestydím se při pohledu do zrcadla

Myslím, že výchova dětí by neměla být zaměřena buď na "kariéru" nebo "slušnost". Alespoň mí rodiče se ze mě snažili vychovat člověka, který se může kdykoliv podívat do zrcadla a být spokojený s tím, jak žije a jakým přínosem je pro společnost.

Respektování morálních hodnot či profesní úspěch jsou jen některé z oblastí, které jsou k tomuto nezbytné. Profesní úspěch pak neznamená jen dobrou pozici v práci a vysokou školu, ale spíše respekt svého okolí za to, co člověk dělá a s jakými výsledky.

Přestože od mé výchovy uběhlo už pár let, věřím, že tento model je nadále platný. Nikdo z nás totiž netuší co bude měřítkem "úspěšnosti" za dalších např. 30 let, a proto je rozumné vychovávat člověka, který bude mít ve stáří pocit, že jeho život dával smysl...

Alexandr Stojčev, Praha

 

Naším úkolem je ukazovat cestu

Kariéra má dvě roviny. Za prvé potřebujeme se uživit. V naší společnosti není problém uživit se poctivou prací. Nikdo pro splnění tohoto nemusí dělat nic špatného. Za druhé chceme mít něco navíc, majetek, společenský status.

Tato je rovina soutěže, kde je omezený počet vítězů. Tak jako hodně z nás švindluje u stolních her, tak švindlujeme ve hře o úspěch. Absence pokory pak způsobuje chronickou závislost na úspěchu a jeho neustálém růstu.

Na co tedy klást důraz u děti ? Vzdělaní ? Morálka? Kariéra ? Nemyslím, že je naším úkolem to dětem vybrat. Svou roli cítím spíše v tom, dětem umožnit nahlédnout pod naší ochranou rukou do všech možných částí společnosti, aby samy mohly vnímat a vybrat si takové vzděláni, morálku, kariéru, které rozumí a budou ji považovat za vlastní.

Tomáš Charvat, Praha

 

Jaký je cíl honby za kariérou?

Pracuji jako vychovatelka už téměř 20 let a zažila jsem různé charaktery dětí - nejen ty "normální", ale i mentálně či fyzicky postižené nebo drogově závislé.

Možná právě z tohoto důvodu mám v odpovědi překvapivě jasno. V životě je pro mě ctění morálních hodnot, přiměřená slušnost a vůbec úcta k životu svému a jiných na prvním místě.

Co se týká honby za kariérou, nemusí se to vylučovat - i slušný člověk může dosáhnout vysokého profesního postavení.

Zároveň, bohužel, musím přiznat, že i ve mně hlodá trochu skeptismus, jestli to platí i v dnešní společnosti a jestli se za kariérou musí jít bezpodmínečně "přes mrtvoly".

Jde ale asi také o to, co považuje kdo za kariérní úspěch - je to vedoucí postavení? Nebo zkrátka jen dobře a spolehlivě odvedená práce a uznání kolegů či veřejnosti, nezávisle na pracovní pozici?

Sama mám dvě děti a rozhodně bych se nestyděla, kdyby kterékoliv z nich bylo slušnou a poctivou prodavačkou. Byla bych na něj hrdá - určitě více než na vystresovaného a uhoněného, byť bohatého, manažera. Měla bych totiž pocit, že mé dítě nežije svůj život, ale život nějaké firmy. K čemu to?

Ivana Hlobilová, Ostrava

 

Kariéra a slušnost dohromady nejde

Já osobně si myslím, že kariéra a slušné vychování se spolu nedá úplně propojovat. Existují samozřejmě profese, ve kterých se klade hlavní důraz na vychování a kde je zapotřebí určitý způsob komunikace s dalšími lidmi. V jiných například komunikace není vůbec potřebná. Ale slušné vychování by měl mít úplně každý, ať už má jakékoliv zaměstnání.

Už od dětství by měli rodiče vštěpovat dětem určité morální hodnoty, které potom dítě předá svým potomkům. Takže hlavní rolí podle mě hraje rodinné zázemí.

Děti většinou podvědomě napodobují své rodiče a to, co u nich vidí. Nesmíme ale ani opomenout dobu, ve které své děti vychováváme. Žebříčky hodnot se s každou dobou trochu mění.

Podle mě by si kariéru měl vybrat každý sám, bez ohledu na to, kde ho vidí jeho rodiče. Vychování je však potřebné a i díky němu se pak člověk většinou posouvá dál, v kariéře i v osobním životě.

Michala Kvíčerová, Praha

 

Genetika rozhoduje

Stále se vedou vědecké diskuse o tom, jaký podíl na formování člověka má výchova a jaký genetická dispozice.
Osobně jsem přesvědčen, že genetická dispozice má rozhodující vliv.

Pokud jde o vliv výchovy, tak ten je velmi komplikovanou záležitostí. Je velice obtížné najít optimální model výchovy, protože v ní hraje významnou roli spousta faktorů.

Většina rodičů řeší dilema, zda dát přednost výchově k morálce a charakternímu jednání nebo dravosti a bezohlednosti.

Sami rodiče většinou tohle nedokáží vyřešit a u dětí pak převládnou vlivy prostředí. V době, kdy chybí vzory ve společnosti a morálka je spíš potlačována se dá těžko očekávat, že se něco změní k lepšímu.

Pavel Urbánek, Plzeň

 

Vašíku, do dveří vstupuje dáma první

V dnešní době je podle mě dost obtížné stíhat sotva svůj život a povinnosti, natož pak sledovat hodnoty někoho jiného (a to i přes fakt, že jde o Vaše dítě). Před patnácti lety se v mé rodině hovořilo v rámci "cesty životem" výhradně o vzdělání a kariéře.

Vzdělání je rozhodně pro život základem pro jakýkoliv směr, kterým se člověk vydá. Postupem doby ovšem cítím, že není potřeba šplhat za každou cenu až na nejvyšší příčky edukativních hodnot, hnát se za tituly, certifikáty a úspěchy. Zkušenosti člověku tak i tak určitou cestou dá život, tedy pokud o to bude mít zájem on sám.

Chtěl bych, aby moje dítě vědělo, co to znamená kariéra, aby si bylo vědomé toho, že bez zodpovědného přístupu k ní to v životě nejde a rád bych, aby si samo vybralo svou vlastní cestu, tempo a obor, kterému se bude v pracovním životě věnovat.

Přál bych si, aby moje dítě chodilo do zaměstnání s pocitem, že se realizuje, rozvíjí a hlavně, že každý den vstává s pocitem, že ho jeho práce baví. Řekl bych, že to je hodnota, která je na úkor vysokému finančnímu ohodnocení často opomíjená, i když je velmi důležitá.

V rámci informační společnosti, ve které teď fungujeme, má jedinec oproti minulosti neskutečné množství možností v oblasti snad čehokoliv. Ať už jde o práci, zájmy, vztahy. Jsem rád, že moje dítě bude mít téměř neomezený prostor vlastního směru existování.

Bojím se ale také, že si nevybere dobře a tak rozhodně budu do určité míry malým puritánem, který mu bude morální hodnoty minimálně připomínat. Těším se, až mu budu říkat třeba: "Vašíku, do dveří vstupuje dáma první, ale pokud jsou to dveře od hospody nebo výtahu, měl by do nich vejít nejprve muž. No nechceš přece, aby se Ti nevěsta rozplácla ve výtahové šachtě nebo dostala půllitrem do hlavy."

V důchodu bych si se svými vnoučaty chtěl prohlížet fotografie z výletů, sportovních aktivit a rodinných oslav a ne jejich firemní prezentace a hospodářské výsledky společnosti, které při honu za úspěchem odevzdali na úkor morálním, rodinným a životním hodnotám většinu života.

Martin Moc, Praha

 

Nemůžeme být "imbecilně" slušní

Myslím, že problém je v tom, že děti v podstatě nemají mnoho na výběr, co se své budoucnosti týče. Podmínky, ve kterých vyrůstají je predeterminují natolik (ať už chudoba nebo bohatství, žádná nebo přehnaná péče, genetické dispozice, názory a postoje rodičů a nejen, atd.), že na skutečně svobodnou vůli zbude velmi málo místa.

Navíc, děti jsou zmateny diametrálním rozdílem mezi tím co jim o nich, o sobě a o světě tvrdí rodiče (ve snaze působit chytře a autoritativně a mít tak dítě "pod kontrolou") a tím co o tomto sami posléze zjistí, a odcizení je tím pádem nevyhnutelné.

Význam slova "slušný" se stal tak vágním že v rámci společnosti už v podstatě neexistuje a můžeme ji zasadit pouze do osobního měřítka.

Člověk přeci nemůže být "imbecilně" slušný, jsou situace, které vyžadují hrubé chování, takže dítě by mělo mít hlavně sebedůvěru a zdravý úsudek, a být celkově silné a schopné a dobře se orientovat ve světě a společnosti. Myslím, že problém je v tom, že na takovou výchovu nemá většina rodičů čas ani kapacity.

J. Lawrence-Jones, Praha

 

Hlavně morální kredit

Mám dvě dcery, které se s manželem snažíme od narození vychovávat podle svého nejlepšího svědomí a jak nejlépe umíme.

Vedeme je ke slušnosti, úctě, vlastenectví a snažíme se jim jít dobrým příkladem. Samozřejmě ne vždy je člověk dobře naladěn nebo je mu hůře po těle, takže se nevyhne nevrlejším reakcím, ale myslím, že nakonec vždy vidí, že s úsměvem a vtípkem se vše lépe vyřeší.

Snažíme se dcerám od malička ukazovat a nabízet všechny možné cesty ( sporty, kulturu, hry) a necháváme je, aby si samy vybraly a řekly svůj názor.

Ano, důraz klademe hlavně na morální kredit a slušné vychování a snažíme se jim vysvětlit jaké jsou možnosti vzdělání v České republice, ale nakonec je pro mě nejdůležitější, aby jednou dělaly práci která je bude bavit a naplňovat.

M. Jonášová