Často slyšíme, že sankce vůči Rusku nefungují. To je možné, ale s určitou dávkou jistoty to zjistíme až za nějaký čas (zcela asi nikdy ne). Sankce se totiž nemusejí projevit ihned. Rubl a moskevská burza sice mohou coby barometr budoucího vývoje zareagovat rychle, ale potíže ruská ekonomika pocítí hlavně, až budou chtít sankciované podniky refinancovat své dluhy nebo si půjčit na nové projekty. Rovněž zhoršená schopnost těžit ropu v důsledku zákazu technologického transferu se může projevit až v řádu let. Nejen ruská ekonomika je složitý organismus a řada, ne-li většina, jakýchkoli ekonomických opatření se projeví až po nějaké době – ostatně otevřeme-li si stánek s párky na Václavském náměstí, nebudeme už za měsíce vynášet soudy, jestli to byla dobrá investice.

A co nějaký efekt na politické rovině? Putin se netváří, že by hodlal své ukrajinské dobrodružství brzy skončit. Zde je ale jednak těžké hodnotit, až kam by Rusko zašlo, kdyby sankce uvaleny nebyly. Dále nemůžeme očekávat, že se Putin postaví před národ a oznámí vrácení Krymu Ukrajině. To by nemusel (politicky) přežít. Navíc i jakýkoli menší ústupek přiznaný na veřejnosti bude brán jako projev slabosti a budoucí soupeři Ruska budou vědět, na kterou strunu zabrnkat. Pokud sankce povedou ke změně chování ruského režimu, stane se tak v zákulisí.

Sankce prý také nemají smysl z ekonomického hlediska. Poškozujeme sami sebe. Těžko si představit situaci, že bychom na rozhodnutí nevyvážet do Ruska vydělali. Kdyby se vyplatilo vyvážet místo Ruska třeba do Brazílie, naše podniky by to patrně už dávno udělaly. Naopak – to, že ekonomickým sankcemi také trpíme, je podstatné. Je to jako rozdíl mezi občanem, který u piva nadává na zkorumpovanou vládu, a občanem, který je ochoten proti této vládě v tuhé zimě protestovat a případně se nechat za svůj názor zbít jejími přisluhovači.

Související