Václav HavelVáclav Havel, exprezident ČR

Ivana Medka jsem znal mnohá desítiletí jako muže pevných názorů a postojů. V posledních letech jsem ho několikrát navštívil a vím, že navzdory těžké nemoci dění ve společnosti do poslední chvíle sledoval a komentoval. Jeho smrt mě velmi zasáhla, protože ho znám jako vzácného člověka i spolehlivého spolupracovníka, kterého jsem si vždy hluboce vážil.


Pavel LandovskýPavel Landovský, herec a disident

Velmi kvůli jeho smrti truchlím. Znali jsme se opravdu dlouho, já jsem se s ním znal ještě z doby, kdy žil jeho otec, generál Rudolf Medek. Hodně jsme se spolu stýkali hlavně v Rakousku, kde jsme oba žili po roce 1977 v emigraci. Tehdy jsme se vídali skoro denně, on byl takovým vůdcem tamní české enklávy. Byl to velmi vtipný člověk a vždycky, když zemře někdo se smyslem pro humor, je to velká škoda. Navíc to byl velmi talentovaný člověk, byl samouk muzikant a šéf orchestru, nepotřeboval na to ale žádnou školu, měl talent.


Václav Malý Václav Malý, biskup a bývalý mluvčí Charty 77

Opustil nás skutečný muž. Žádná velká ramena ani potřeba mnohomluvnosti. Muž rázný, ve svém úsudku střízlivý, vidoucí realitu takovou, jaká je, nikoli vysněnou.V dobrém slova smyslu pragmatik. Vždy pohotový převést pro něho samozřejmé zásadní lidské postoje - slušnost, ohleduplnost, vyslechnutí názorů i jinak smýšlejícího - do konkrétních činů ve prospěch potřebných. Odchází v něm jeden z posledních mohykánů, kteří měli v krvi úctu k druhým a nebáli se názorového střetu, aniž měli potřebu zraňovat a za každou cenu mít navrch.

Poznal jsem ho začátkem sedmdesátých let. Podepsal jsem u něho Chartu 77. Byl neokázale věřící. Nikdy se nestavěl nad nebo mimo církev, i když měl oprávněné výhrady k různým projevům jejího života a působení. Nepodlehl pokušení jakési duchovní nadřazenosti, s níž by hleděl svrchu na své souvěrce. Byl si dobře vědom některých životních rozhodnutí, která byla přijímána
s rozpaky. Provázel jsem ho v posledních letech jeho nemoci. Neslyšel jsem ho naříkat nebo žehrat, proč zrovna on musí podstupovat tolik zdravotních nepříjemností. Jeho trpělivost provázená do poslední chvíle humorem byla pro mne posilou. Zemřel opravdový chlap, jakých nikdy není nazbyt. Děkuji dobrému Bohu, že jsem v něm měl dobrého a věrného přítele.


Karel Schwarzenberg, český ministr zahraničí.Karel Schwarzenberg, bývalý ministr zahraničí

Já jsem jej zažil ve Vídni, když tam byl zpravodajem, zažil jsem jej jako kancléře na Hradě. Byl uznávaná osobnost, ke které se všichni obraceli. Je to i pro mne osobně veliká ztráta. Byl takovým památníkem z doby první republiky.


alexandr_vondra__48x48_.jpgAlexandr Vondra, bývalý vicepremiér

Měl jsem Ivana Medka velmi rád. Vážil jsem si ho hlavně pro tu noblesu a selský rozum, který pro mě zosobňoval demokratické tradice první republiky. Stejné to bylo v případě Pavla Tigrida. Navíc nikdy nezapomenu, jakou kotvu mi dával za minulého režimu, kdy jsme si telefonovali, já mu předával informace z Československa a on pak tyto zprávy posílal dál na vlnách Hlasu Ameriky.

Po revoluci jsem se vídávali ve výboru poradců Václava Havla, ale nebylo to každý den. V poslední době jsme se ale už nesetkávali, bohužel na to nebyl čas.


Zdeněk LukešZdeněk Lukeš, historik architektury

Před rokem 1989 jsem znal jeho hlas z Hlasu Ameriky. Vzpomínám hlavně na to, když po vzniku petice Několik vět četl postupně jména všech jejích signatářů. V 90. letech jsme se potkali na dvou různých místech. Nejprve jsme oba byli členy Rady České filharmonie. A pak jsme se sešli na Pražském hradě, kam já jsem nastoupil už v roce 1990, on přišel později, nejdřív se stal vedoucím vnitropolitického odboru, pak kancléřem. Byl to velmi rozvážný člověk, který se nijak nepovyšoval. Například procházel každé ráno bezpečnostním rámem, ačkoli ve své pozici nemusel. Říkal, že je úředník jako všichni ostatní. Byl to velmi zásadový muž, který se nebál vždy říkat, co si myslí, i když to šlo proti většinovému názoru.


Jan Ruml, bývalý politik a disident

Měl jsem tu čest ho považovat za svého přítele. Byl velmi významnou postavou před revolucí, kdy jsme ho mohli slýchávat z Hlasu Ameriky, ale i po převratu. Byl jsem jedním z lidí, kteří Václavu Havlovi vnukli myšlenku, aby byl Ivan Medek kancléřem po Karlu Schwarzenbergovi. Zaujal mě rytířskostí svého ducha, důstojností, pevností názorů. Nenapadl mě nikdo jiný, kdo by to mohl lépe vykonávat než on. Potkávali jsme se spolu i kolem časopisu Respekt, hodně mu pomáhal, byl svého času i v dozorčí radě. Dobře si ho pamatuju i z jeho beznadějného boje proti tehdy populárnímu senátoru Václavu Fischerovi. Odešel v něm další člověk té generace, která si něco důležitého pamatovala a která tvořila ducha doby nejen za komunismu, ale i po převratu.


Stanislav Komárek Stanislav Komárek, biolog a filozof

Zpráva o smrti Ivana Medka mne velmi zarmoutila, ač věk čtyřiaosmdesáti let lze mít pro staré pány za požehnaný a málokomu připraví Osud život tak pestrý a v úplné duševní svěžesti až do posledních dnů.

Ivan Medek byl pozoruhodný muž nadhledem, politickou prozíravostí i vzděláním. Naše seznámení mělo bizarní a tragikomický průběh: poprvé jsem jej potkal v traiskirchenském utečeneckém táboře jako zmocněnce podpůrného fondu American Found for Czechoslovak Refugees, pro který se mne se vší elokvencí snažil získat.

Ivan Medek si dokázal i v těžkých chvílích udržet nejen odvahu, ale i vtip a originalitu: vzpomínám si na jeho vyprávění o tom, jak jednomu z estébáků, kteří mu prohledávali byt, pohrozil prokletím - to nebylo trestné a od puncovaného reakcionáře se vědecký pohled na svět stejně nečekal - fízl prý ovšem zmizel, jako by ho honilo celé peklo.

Po návratu do Čech jsme se už setkávali zřídka, naposled jen nepřímo na demonstraci iniciativy Věda žije, kam poslal svůj jako obvykle brilantní příspěvek, upoután už na lůžko. Že to ani dvacet let po revoluci nebude mít v Čechách vzdělanost lehlé, jsme si tehdy ve Vídni věru nemysleli. Dokud se za Ivanem Medkem sám nevypravím, budu na něj a českou Vídeň vzpomínat.


David MacháčekDavid Macháček, pracuje v České televizi

Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Ivan Medek si to náramně užíval, když tuto větu namlouval před dvěma roky na mikrofon. Bavila ho nesrovnatelně víc než ta, ze které si Češi udělali legendu: Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň. Rozhlasovou minulost odbýval skromným mávnutím ruky. Nechtěl, aby po něm zbylo jen to slavné zakončení zpravodajského příspěvku.

O to s větší chutí nahrával hlášení, že příští stanice bude Hlavní nádraží. Názvy stanic trasy C pražského metra namluvil pro dokument, který jsem o něm v roce 2007 natáčel pro Českou televizi. Chtěli jsme vyzkoušet, zda lidé hlas proslavený v dobách totality poznají i jinde než v rádiu. A vymysleli proto tenhle vtip.

Ivan Medek věděl, že to neprojde jen tak a těšil se na reakce. Jeho výrazný hlas poutal pozornost i dráždil, když z Vídně připravoval zprávy o životě v komunisty ovládaném Československu. A provokoval i teď, když cestujícím v pražském metru oznamoval: "Vyšehrad, dříve Gottwaldova. Tak zaplať pánbůh, že už ne." A o několik stanic později: "Nádraží Holešovice, dříve Fučíkova. Dost nešťastná postava."

Někteří kvůli tomu projeli trasu C hned několikrát, aby si Medkovo hlášení dosyta užili. Jiní raději vystoupili, aby nemuseli poslouchat "nechutný hlas starého pána, včetně textu", jak se dispečerce dopravního podniku svěřila jedna cestující. Nebyla si jistá, zda je to "sranda, nebo jestli tam bude už napořád".

Ivan Medek se smál, když jsem mu vyprávěl reakce z metra. Svůj domov už neopouštěl. Natáčení dokumentu byl poslední okamžik, kdy se na dva dny dostal z bytu a neskrýval radost, jak hříčka s jeho hlasem zabrala.

Paní z infolinky je asi ráda, že stanice už nehlásí ten starý pán. Ale já si myslím, že občas by Ivan Medek mohl v metru promluvit. Dopravní podnik má tu nahrávku stále k dispozici.


Jan FischerJan Fischer, předseda vlády ČR

Velice lituji odchodu Ivana Medka. Byl to člověk, který vždy stál za svým slovem. Člověk, který měl odvahu říkat své názory v každé době, ať to stálo, co to stálo.  

Vzpomínka na Ivana Medka je pro nás pro všechny nadějí a výzvou. Nadějí, že slovům lze vrátit jejich význam. A výzvou, abychom za svými slovy stáli tak pevně, jako on.  


Mirek Topolánek, předseda ODS

Ivana jsem si vážil jako člověka, který si cení svobody natolik, že se kvůli ní vzdal i toho, co měl rád a co uměl, své práce. A který se naopak ani kvůli možnosti dál se věnovat své profesionální dráze nevzdal své svobody .