Vlk odešel do penze, biskupskou berlu převzal Dominik Duka. Co se změní?

Pražský arcibiskup Dominik Duka převzal dnes při slavnostním ceremoniálu v katedrále sv. Víta z rukou svého předchůdce Miloslava Vlka biskupskou berlu a oficiálně se tak ujal svého úřadu. 

Co to pro českou církev a věřící znamená? A změní se ve srovnání s dosavadním působením kardinála Miloslava Vlka vůbec něco? Dominik Duka, dosavadní biskup královéhradecký, přece ve skutečnosti není generačně někdo jiný než Miloslav Vlk. Generace se totiž nevymezuje jen věkově.

Duka sice je skoro o dekádu mladší - narodil se v roce 1943 v Hradci Králové - ale pokud jde o základní životní zkušenost, je na tom stejně jako jeho právě odcházející předchůdce na pražském arcibiskupském stolci. Podobně jako Miloslav Vlk, je i Dominik Duka dítětem socialistického Československa. A stejně jako většina dnes žijících Čechů během svého aktivního života zažil vládu totalitního režimu.

Kupředu, pravá

Jaký je Dominik Duka člověk? Podle lidí, kteří ho dlouho osobně znají, je bytostně konzervativní povahy. Rozlišuje prý však mezi svými vlastními názory a tím, jak má navenek vystupovat jako církevní hodnostář. Je tak považován za člověka, který je dostatečně konzervativní, aby byl pro Vatikán ještě přijatelný, ale dost nezávislý na to, aby se nestal jen loutkou, která bude loajálně reagovat na každý záchvěv shora. Dokáže prý bušit pěstí do stolu a křičet, ale také je i podle kritiků schopen racionální dohody.

Jeho biskupské působení v Hradci Králové bylo zatíženo problémy zděděnými z minulosti. Není tajemstvím, že po svém příchodu musel řešit velké ekonomické problémy vzniklé nepromyšlenou a megalomanskou přestavbou rozlehlého hradeckého areálu Adalbertinum. A také personální těžkosti související s působením kněží, kteří kolaborovali s komunistickým režimem.

Pokud jde o kolaboranty, pro mnoho věřících bylo zklamáním, že někteří z nich si svůj vliv podrželi i po příchodu někdejšího disidenta Dominika Duky. Pokud jde o ekonomiku, diecéze byla za Duky zřejmě - aspoň pokud jde o relativní čísla - poměrně úspěšná. Zatímco v roce 1997 měla dlouhodobý majetek za 121 milionů a dluh 62 milionů, v roce 2008 činila hodnota majetku 342 milionů a dluh necelých 30 milionů korun. Lze tedy předpokládat, že na jednáním o církevním majetku, které jej čeká, není připraven špatně.

Politicky pak bude nejspíše stát víc napravo, než je v Česku v církevních kruzích zvykem. Podle těch, kdo znají z osobních rozhovorů detailněji jeho názory, je Dominik Duka obdivovatelem výrazných pravicových osobností, jako byl třeba ve Španělsku Francisco Franco nebo ve Francii generál de Gaulle. Na veřejnosti však nic takového nikdy neříká.

Učeň Dominikův

Pokud máme nového českého primase porovnat s Miloslavem Vlkem, lze očekávat, že se možná budou nejsilněji lišit svým duchovním stylem. Kardinál Vlk - stejně jako další čeští biskupové a mnoho vlivnějších duchovních - patří k duchovnímu hnutí italského původu Focolare, kterému kritici vyčítají myšlenkovou rozbředlost a snahu spiritualizovat i běžné problémy, které vyžadují spíše praktické řešení. Jisté je, že ke konci komunistického období vynikali přívrženci Focolare značnou apolitičností.

Dominik Duka oproti tomu patří k dominikánům - přísně intelektuálnímu a městskému řádu. Je příznačné, že jeho zakladatel svatý Dominik dal ve 13. století dohromady své stoupence kvůli pocitu, že svět je plný kacířů, kteří umí mluvit přesvědčivěji než stoupenci pravověří. Dominikáni pak stáli u vzniku středověkých univerzit.

Můžeme tedy předpokládat, že pro českou společnost jsou nakonec srozumitelnější dominikáni a jejich přísná logická tradice než Focolare s neustálým zdůrazňováním lásky, jednoty a podobných abstraktních veličin.

Dělám to, co funguje

Nový pražský arcibiskup je nepochybně intelektuál, autor biblických studií, knižních recenzí, knihy o meditaci i jeden z překladatelů Jeruzalémské bible. Je paradoxní, že zřejmě jako jeden z mála českých biskupů vyhovuje kritériím pro zastávání biskupského úřadu, protože má vzdělání ohledně teologie i církevního práva. V každém případě je to člověk širšího záběru. Zdá se, že je schopen i jakéhosi suchého smyslu pro humor, kterému by Češi snad mohli rozumět. Blízcí přátele jej také charakterizují jako v dobrém slova smyslu pragmatika - člověka, který jedná podle toho, co funguje. Nejde o formulky, ale o podstatu. Z tohoto hlediska lze pochopit, proč si umí rozumět jak s Václavem Havlem a disidenty, s kterými byl ve vězení, tak s Václavem Klausem.

Bude se mu to hodit, protože zdědil nepříjemný problém, který církev zatěžuje především psychologicky. Oficiálně se mluví o "vyřešení vztahu státu a církve", ale v podstatě jde o finance. Církev u nás požívá největší svobody ve svých dějinách, a pokud jde o masový ateismus, nikde v Evropě to není moc slavné. Problémem české církve však je, že její hmotné zabezpečení se do značné míry stále řeší podle ponižujícího komunistického zákona z roku 1950.

Podle dosavadních vyjádření se zdá, že Duka by mohl být schopen představit celou záležitost veřejnosti v jiném světle. Tedy pokusit se ukázat, že církev není hrabivá, ale že jde o záležitost, kterou je třeba vyřešit i kvůli společnosti samotné. Zablokované církevní restituce totiž komplikují život nejen církvi, ale také obcím a podnikatelům.

Jiná církev, jiná společnost

Je třeba si uvědomit, že pokud jde o církevní restituce, bylo tu několik dělicích linií, protože ve skutečnosti neexistuje nic takového jako "církevní majetek". Prostě proto, že z právního hlediska tu není nic jako "církev". Je mnoho právnických osob, které pozbyly za komunistů majetek různého druhu. Městské řády přišly o budovy, biskupství o polnosti a hospodářství. Jiná je situace v Čechách a jiná na Moravě.

Duka tvrdí, že diskuse má být věcná a odpolitizovaná a také že obě strany mají být schopné "kompromisu a skromnosti". Podle toho, co o něm víme, můžeme předpokládat, že v některých záležitostech se mu podaří přispět ke kompromisu, ať už jde o katedrálu nebo restituce. Velký průlom však čekat nemůžeme, protože především levicové politické síly potřebují obraz církve jako protivníka a nemají žádný důvod se ho vzdát. Duka jim poskytne možná méně formálních záminek než jiní církevní hodnostáři, ale celkové nepříznivé rozpoložení české společnosti ohledně církve se mu napravit příliš nepodaří. Na to by potřeboval jinou církev a jinou společnost. A nic takového k dispozici mít nebude.

Autor, sociolog, je redaktorem týdeníku Reflex